Dnešní evangelium nám odhaluje jednu naši chybu, že se spíše zajímáme o senzační věci jako o věci podstatné. V evangeliu vidíme někoho, kdo klade Pánu Ježíši přímo novinářskou otázku: „Pane, je málo těch, kteří budou spaseni?“ Je to otázka, která vyhovuje lidské zvědavosti. I nás zajímá, zda se všichni uvidíme i v nebeském Jeruzalémě? Papež Benedikt XII. nás učí: „Svou apoštolskou autoritou definujeme, že podlá všeobecného Božího ustanovení, duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova sv. křtu, na kterých ve chvíli smrti nebylo, či nebude, když zemřou v budoucnu, nic k očišťování, když se po smrti očistili ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem – a to po Nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista byly, jsou a budou v nebi, jsou přidružení k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem spolu se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista viděli a vidí Božskou podstatu intuitivním nahlížením a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoli stvoření.“
Pán Ježíš naši pozornost obrací trochu jiným směrem. Jako kdyby mám všem chtěl říct: „Nebuď zvědav na počet spasených lidí, ale snaž se, abys mezi nimi byl ty sám.“ Jak můžeme rozlišit člověka směřujícího ke spáse od člověka, který nesměřuje ke spáse? Co je znakem nového života? Přednostně musím říct, že zdraví nebo prosperita, nejsou a nemusí být znakem života, který se blíží ke spáse. Hlavní kritéria, podlá kterých poznáváme, zda jsme na cestě spásy je přítomnost Ducha Svatého v člověku a ovoce Ducha, které v tomto člověku působí: „Láska“
Jestli jsem převážně agresivní tvor se ukáže právě v momentech překvapení, tehdy se totiž odhalí to, co je ve mně skryté pod notnou vrstvou lidské slušnosti. Člověk své nitro maskuje. Odhalí ho například až alkohol, kdy se opije, ukáže se v celé nahotě jaký je. Rovněž padají tyto zábrany slušnosti v skleróze. Pokud jsme však svůj život odevzdali Ježíši, začíná v nás působit Boží Duch a zlý duch postupně ztrácí pozice. Zkoumejme své reakce, především ty spontánně a udělejme si úsudek sami. Co z nás vyletí, když nás zlo překvapí. Klejeme jako pohané. Přesně takový jsme před tváří Boha, který proniká všechno. Kdybychom byl vnitřně dobří jako Ježíš, vyšlo by z nás jen dobro: „Otče, odpusť jim“. První znak Ducha Sv. – Lásku, máme v srdci tehdy, když naše spontánní reakce není zlo, ale dobro. A to je znak, že jsme se odvrátili od cesty vedoucí do smrti na cestu k životu. Boží Duch způsobuje, že člověk začíná reagovat spontánně laskavě.
Dalším znakem je radost. Radost ne ve smyslu povrchního smíchu. Radost ve smyslu nejhlubšího uspokojení. Trošku se to překrývá s tím dalším znakem, který tvoří Pokoj. Hebrejské Slovo Šalom má širší význam jako klid. Je to jakýsi pokoj dokonalosti. Takový pokoj nachází každá věc a osoba, která dosáhla dokonalost. Je to pokoj a radost z Boha, které svět dát nemůže, ale které člověk, když ráz v sobě zakusí, ví že jsou z Boha. Znakem dobrého duchovního směřování je rostoucí pokoj a radost. Sv. Pavel mluví ještě o dalších jako trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Ale ty první tři jsou nejvíce zjevné. Můžeme si položit otázku takto: Je ve mně Láska, Radost a Pokoj?
Pokud ne? Určitě nejdu po dobré cestě, nebo nejdu správně po dobré cestě. Sv. Augustina tvrdí, že: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Pán Ježíš mluví o těsné bráně. Bůh chce, abychom jako osoby obdařené rozumem a svobodnou vůlí vešli do skutečnosti spásy, abychom vědomě a dobrovolně přijali to, co nám On nabízí. Můžeme to udělat v každé chvíli.
„Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouci na dveře a volat „Pane, otevři nám“, tu on vám odpoví: „Neznám vás, odkud jste!“ Pak budete říkat: „Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!“ On však vám odpoví: „Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.“
Toto podobenství se týká i nás křesťanů, protože i zde Ježíš učí skrze svou církev, ale pokud si nevezmeme jeho slova k srdci, nic nám nepomůže, že chodíme třeba i denně do kostela. Nestačí poslouchat, ale je třeba zachovávat. Tedy není to pohodlná cesta, představovaná různými moderními sektami, ale je to ta stará a nepopulární úzká cesta a brána ve tvaru kříže. Křesťanství bez kříže je falešné náboženství. Neboť i nám může Ježíš říci: „Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.“ Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.“ Musíme nechat v sobě zazářit Boží Dobrotu. Prosme Ježíše, aby žil v nás. Pak se nebeský Otec přihlásí k nám, jako ke svým dětem.
Na závěr ještě jeden výrok sv. Františka, který nám pomůže pochopit, jak to je ze spásou a námi: „Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti nástrahám a lstím zlého ducha. Říkal totiž: „Ďábel nejvíce jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach a podlá libosti ho hází do záhybů svědomí, aby pošpinit čistotu svědomí a ryzost života. Pokud je však srdce naplněno duchovní radostí, marně stříká had svůj jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníku, když ho zastihnou plného svaté radostnosti. Když je však mysl malátná, bez útěchy a smutná, snadno se stane kořistí smutku nebo marných radovánek.“
Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se varoval sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkal totiž: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy. Pokud setrvá v zádumčivosti, trudnomyslnosti, zakoření se v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodal jakoby rzí, pokud nebude slzami ihned vyhlazeno.“