V dnešním čtení z evangelia podle Lukáše jsme slyšeli: „Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.” My všichni jsme pozorováni lidmi jinak smýšlejícími. Každý křesťan a Kristův učedník je velmi pozorně sledován svým prostředím. Nekážeme jen slovy ale celým stylem svého životě. My všichni máme velmi pozorně sledovat Ježíše jako svého učitele a napodobovat ho. Alelujový verš nám opakoval slova Pána Ježíše: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.”
Nejen farizeové sledovali Ježíše, ale i On je velmi důkladně pozoroval. „Přitom si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení:” Každý hlasatel evangelia si má všímat svého prostředí a to ze dvou příčin, aby zjistil hlavní problém lidí, se kterými žije, tedy aby zjistil jejich diagnózu. Ale i proto, aby zjistil, na co pozitivně může navázat své hlásání.
Pán Ježíš nepotřeboval žádné učební pomůcky. Život lidí a okolní příroda to byly jeho pomůcky, které používal při ohlašování. Pán Ježíš použil jako základ pro své podobenství tu situaci, kterou bezprostředně měl před očima. Situaci, v níž hlavními hrdiny byli právě ti, kterým chtěl kázat o poníženosti: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ‘Uvolni mu místo!’ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.” Myslím, že se dokážete vžít do té trapné situace, kdy člověk zaujme nepatřičné místo a musí zaujmout místo níže. Toto velmi bolí a zahanbuje.
A nejen, že to velmi bolí, ale když člověk vidí škodolibé tváře těch, nad které se povyšoval, bolí to dvojnásob. Takovou situaci ve svém životě velmi často prožívá člověk, který si namýšlí o sobě a staví se výše nad ostatní. Nechce-li člověk prožít takovou trapnou situaci, ať dá na slova Pána Ježíše: „Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ‘Příteli, pojď si sednout dopředu!’ To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu.” Člověk nesmí o sobě smýšlet velmi vysoko. Zvlášť zahanbující by to muselo být, kdyby mi sám Bůh musel říct: „Postup níž!” Kam? Co je nižší než nebe? Darmo si namlouvám, že jsem perfektní a přitom mi druzí tvrdí, jak moc jim ubližuji. Druzí nás lépe znají. Především nás ale nejlépe zná Bůh. On nás dokáže milovat i když jsme moc nedokonalí.
Závěr dnešního podobenství je: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Ze skutečné poníženosti vyvěrá jiná velmi cenná vlastnost a to je nenáročnost. Protože znám svou nicotnost, uvědomuji si, že si nic dobrého nezasloužím, ale těším se ze všeho, co mi navzdory mé ubohosti darovala nesmírná Boží Dobrota.
Panna Maria ačkoli je Neposkvrněná vynikalo ctností poníženosti. Vždyť právě tato ctnost způsobila, že upoutala Boží pohled. Ona sama říká ve svém zpěvu: „Shlédl na poníženost své služebnice.“ Možná právě na pozadí tohoto vzoru si uvědomíme, jak umíme být pyšní ve vztahu k Bohu i k lidem. Pýcha je zvláštní pohled na svět. Jako když letíte ve výšce 10.000 metrů nad Tatrami. Tehdy se vám tyto hory zdají být naprosto malicherné. Nic moc, nic velkolepého. Poníženost je jako přístup turistu. Když se na Tatry díváme zdola, jsou opravdu velkolepé. Když si vyprosíme od Pána Boha skutečnou poníženost, budeme vidět hodnotu a krásu každého člověka a každého stvoření. Bůh sám je ponížený. Jeho poníženost se zjevila v Kristu, který je tichý a pokorný srdcem.