30. pondělí – (Lk 13,10-17)

V dnešním evangeliu znovu vidíme jak dobrý je náš Pán. Slyšíme, že Pán Ježíš učil v synagoze. Ale jeho vyučování provázely i skutky. On nejen o lásce k bližnímu mluvil. On tuto lásku žil. Písmo Svaté mluví o jedné ženě, která již 18 let byla shrbená a trpěla jakýmsi duchem neduživosti. Nemohla se narovnat. Pán Ježíš si ji všiml. Nemluvme, že si nás Bůh nevšímá. Pokud jsme nemocný, je to často problém jiného druhu, jako problém, že by Bůh neviděl, nebo nechtěl pomoci. Písmo Svaté říká, že Bůh smrt neučinil a nemá zálibu v smrti živých. Bůh nechce smrt hříšníka.

Ten, kdo nás velmi často drží spoutané v nemoci se jmenuje jinak. Ježíš, konkrétně o nemoci této ženy říká: „satan ji měl spoutanou plných osmnáct let“. Tedy Bůh se nehlásí k její nemoci, jako ke svému dílu. Bůh v osobě Pána Ježíše, koná jinak. Rozvazuje ji a to ihned, ještě v den sobotní. A říká: „ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?“ Jak často se mýlíme, pokud si myslíme, že za každou nemocí musí být Bůh. Nemoc nás obyčejně zachvátí tehdy, pokud nejsme zcela na Boží straně. Nemoc to je předchuť smrti a o smrti slyšíme, že ji Bůh neučinil, že přišla na svět závistí ďábla a že ji okusí všichni, kteří mu patří.

Dnešní evangelium nám ukazuje Ježíšův postoj k lidskému utrpení. To, co se událo v synagoze se událo v době, kdy Ježíš učil. I toto můžeme považovat za jednu lekci jeho učení. Nejprve nám evangelista říká, že tam právě byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Ona sama i lidé kolem ní byli zvyklý, že každou sobotu se takto objevila mezi nimi. Stala se součástí sobotního shromáždění v synagoze. Nikde se nepíše o tom, že by ona sama myslela, že něco není s ní v pořádku.

„Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci“; a vložil na ni ruce.“ Ježíš k ní přistupuje jako suverénní Pan, dokonce se ani neptá na její víru a ani na její souhlas s uzdravením. On vidí její utrápené ale věřící srdce, které i za takových životních okolností neodchází ze shromáždění věřících a váží si ji. Oslovuje ji podobně jako svou matku v Káně a pozdější z Kříže: „Žena!“

„Okamžitě se narovnala a velebila Boha.“ Toto je jistý znak celkového uzdravení člověka. Člověk, který je tělesně i duševně skutečně uzdraven, propukne do chvály Boha. Člověk je uzdraven už tím, že zažije Boží blízkost. Sám Bůh je odpovědí na každé naše: „Proč?“

Lidé se radovali ze všech slavných skutků, které Ježíš konal, žasli nad tím, co se stalo, protože to bylo tak velkolepé. A přece slyšíme, že představený synagogy se rozzlobil a měl na to svůj důvod: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ Lidé viděli v tom Boží čin, ale on vnímal přestoupení zákona. Ježíš ho nazývá pokrytcem, neboť každou sobotu odvazoval svého vola od jeslí a vedl ho napájet a nepřipouštěl si, že by tím mohl rušit sobotní klid a když jde o člověka, najednou nastoluje jiné a tvrdší kritéria. Ve vztahu k zvířeti je mu jasné, co je správné, ale ve vztahu k člověku, má zatemněný rozum.

Farizejský názor nebyl jediným názorem, který v té době existoval ohledně soboty. Jiný názor říkal, že mesiáš se má zjevit právě v sobotu a zjeví se se všemi zázračnými znameními. Vždyť Šabat, podle Božího plánu, měl být dnem spojení člověka s Bohem, svatební hostinou člověka s Bohem, završením Stvoření, dokonalostí Stvoření. A mesiáš přišel i proto, aby celé stvoření přivedl k dokonalosti. Každý Šabat je i v současném židovství dnem očekávání Mesiáše.