Pokusme se společně proniknout do myšlení sv. Pavla apoštola. Potřebujeme to k tomu, abychom ho dokázali následovat a napodobovat. Nejprve si všimneme, co on považuje za nejcennější a co přeje a vyprošuje svým věřícím. Nacházíme to hned v jeho pozdravu: „Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Kriste.” Jsme zvyklí přát si „dobré ráno”, „dobrý den”, „dobrou noc”, „dobrou chuť”, „na zdraví”. Už formy těchto přání mluví hodně o stupnici našich hodnot. Sv. Pavel na první místo klade milost a pokoj.
Křesťanství na rozdíl od židovství je náboženstvím milosti. Skrze Mojžíše byl dán zákon, tedy vnější norma chování, ale skrze Ježíše Krista přišla milost. V Janově evangeliu slyšíme: „Z jeho plnosti jsme my všichni dostali milost za milostí. Neboť zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“ Milost to je Boží zásah do nitra člověka. Změna nitra člověka. Změna ducha. Právě to, co zákon nedokáže, co nedokáže žádná výchova, to koná milost. Milost je darována dokonalost. Milost si přejme a milost si vyprošujme i navzájem. Jde o milost od Boha, který je naším Otcem, ale i milost od Pána Ježíše Krista. Pana ve smyslu Kyrios, Adonai což je náhražka za JHVH.
Stejně tak přejme pokoj. Hebrejština užívá pro pokoj výraz „Šalom”. Význam tohoto slova je však širší než český pokoj. Znamená „plnost – dokonalost”, „neporušenost” ale i „blahobyt”. Hříšný člověk musí nejprve dosáhnout pokoj s Bohem a ten lze získat pouze skrze Kristovu oběť, která odstraní nepřátelství způsobené hříchem. Teprve pak se dostaví vnitřní pokoj, který svět nemůže dát ani narušit. Pokoj v největší hloubce lidského srdce. Tento pokoj je ovocem Kristovy smrti. Je to znovu dar Otce i Syna. Je to účast na Duchu svatém. Když je v nás Duch Boží, je v nás i Boží pokoj.
„Kdykoli na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu, vždy ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáhate v rozšiřovaní evangelia.” Pavel děkuje Bohu za své věřící. Členové prvokřesťanských obce ve Filipech museli být dobří lidé. Tak dobří, že každá myšlenka na nich naplňovala Pavla vděčností. Vždy když si na ně vzpomněl, děkoval Bohu a zároveň za ně prosil, protože křesťan vždy znovu a znovu potřebuje Boží milost. Můžeme se ptát: Jak je to s námi, se mnou? Co vyvolá vzpomínka na mě v duších mně svěřených, mně blízkých? Vděčnost nebo hořkost zklamání? Ve Filipech byla živá Boží církev, která měla účast i na Pavlově šíření evangelia. Nejen my kněží, ale vy všichni, jste před Bohem odpovědní za šíření evangelia. Zvlášť, když se setkáte s lidmi nešťastnými, kteří si uvědomují svůj hřích a hledají z něho východisko, nabídněte jim možnost usmíření a spásy. Evangelium může šířit jen ten, kdo ho sám přijal a naplnil se jím. Jeden duchovní zákon říká, že víra je z hlásání slova. Můžeme to pochopit tak, že víra roste, když posloucháme Boží Slovo, ale i tak, že jen ten si dokáže zachovat víru, kdo se o ni dokáže dělit s jinými.
„Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Je to jen správné, když o vás všech takto smýšlím. Vždyť vás nosím v srdci, protože vy máte účast v milosti mi svěřené, ať už ve vězení, anebo když hájím a utvrzují evangelium.“ Křesťanství to je Kristus v nás. Kristus se nepočíná z lidské síly ale z moci Ducha svatého. Duch svatý započal toto dobré dílo a On ho i dokoná, pokud mu nebudeme dělat překážky. Křesťanství to je účast na milosti. Velikost těchto věcí se plně zjeví až ve věčnosti, kterou sv. Pavel nazývá dnem Ježíše Krista. Je to den, který nezná západ a noc.
„Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše.” Je možný takový vztah mezi duchovním a jemu svěřenými? V naší době často převládá spíše úřednický přístup než otcovský. Úřednictvo je snazší, protože člověk po úředních hodinách může říct, padla. Otcovství je náročnější. Otec si nikdy nemůže říct, jdu si odpočinout od svých dětí. Sv. Pavel v sobě nosí Ježíšovo srdce. On velmi dobře ví, koho dílem je tato proměna. Kdo způsobil, že v jeho srdci hoří Boží Láska. Bůh je svědkem toho, co se děje v jeho srdci.
„A za to se modlím, ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší.” Za co se modlí Pavel? Za vzrůst lásky. Láska roste i z pravého poznání. Těžko milovat někoho, koho neznáme. My si často myslíme, že láska se v nás objeví, jak ovoce naší snahy po dokonalosti. Asi takto: Dám si předsevzetí, že budu ke všem milý a dobrý. Život mě usvědčí, že dokážu být nanejvýš slušný, tedy podaří se mi zamaskovat zlobu a nečistotu, kterou v sobě mám. Sv. Pavel nám vzkazuje, že za růst lásky v nás se máme modlit. Láska roste úměrně s poznáním Boha. Láska je Bůh sám. Láska se v nezkažené duši objeví jako spontánní odpověď na poznání Boha. Pokud je duše čistá, nemůže Boha nemilovat, když se s ním setká. Lásku nemohu v sobě vytvořit, ale mohu ji v Duchu svatém přijmout.
Je velmi důležité usilovat vždy o to, co je v Božích očích lepší. Hledat jako vždy lépe a lépe plnit Boží vůli. Nespokojovat se s vlažností. Ovocem skutečné lásky je horlivost. Horlivost je od slova hořet. Sv. Pavel se modlí ještě i za jiné věci: „abyste byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které je skrze Ježíše Krista na Boží slávu a chválu.” Také vnitřní čistota patří k tomu, co si sami nemůžeme dát, ale o co máme prosit. Asi tak jako žalmista: „Bože stvoř ve mně srdce čisté”. Rovněž ovoce spravedlnosti, tedy dobré skutky, jsou dílem Boha v nás. Dává ho Ježíš Kristus k slávě a chvále Boží. V den Ježíše Krista bude toto všechno sloužit k Boží Slávě a Chvále.
Křesťanství je náboženství milosti. Tato milost je v přijetí Ježíše Krista. Život Ježíše Krista v nás závisí od naší touhy, kterou vyjádříme před Bohem modlitbou. Je velkým zážitkem setkat se se skutečnými křesťany. Sv. Pavel chce, abychom se odevzdali Ježíši, a pak budeme mít v sobě svědectví o tom, jak velké věci nám učinil Ten, který je Mocný. Pak budeme schopni hlásat evangelium.