I v dnešním podobenství o „Farizeji a mýtníkovi v chrámu“ Pán Ježíš láme naše zaběhnuté jistoty. Doposud jsme si mysleli, že jsme dobří věřící a že máme pevnou víru. Před nedávnem jsme z úst samotného Ježíše slyšeli, že kdybychom měli víru jako hořčičné zrnko a řekli bychom nějakému stromu: „Vytrhni se i s kořenem a přesaď se do moře“, poslechl by nás. Ani jsme se o to pro jistotu nepokusili. Z toho vyplývá, že nemáme ani tak malou víru, jako je hořčičné zrnko. A to si říkáme, že jsme věřící. Podobenství o „Farizejovi a celníkovi v chrámu“ má přesného adresáta. Ježíš ho adresuje těm, kteří si na sobě zakládají a namýšlejí si, že jsou spravedliví a lepší než ostatní lidé a ostatními pohrdají. A nám toto podobenství zase bere jiný pramen naší sebejistoty. Přesvědčení o tom, že jsme lepší než ostatní lidé a že právě proto vstoupíme do Božího království.
Dnešní proslov bych mohl začít i takovou otázkou adresovanou přímo Pánu Ježíši: „Pane, Ježíši, ty nám chceš tvrdit, že my, kteří jsme dnes zde uvnitř v kostele, nejsme lepší než ti, kteří stojí venku před kostelem a celou mši se baví. Chceš tvrdit, že jsme jako ostatní lidé, kteří do kostela nechodí, do zvonku nedávají, nepřistupují ke svátostem? Myslíš to naprosto vážně? A proč tedy chodíme do kostela, jaký to má tedy smysl?“ Smysl je ukryt možná právě v tom, abychom to konečně zjistili, neboť nikdo jiní nám to neřekne. Toto podobenství nás usvědčuje i z toho, že si často zaměňujeme víru v Boha a v jeho dobrotu s vírou ve svou vlastní dobrotu. My si prostě věříme. Věříme, že jsme dobří, že jsme lepší než ostatní lidé, že Nebeské království je podobné „výběrovému řízení“ a že se tam dostanou jen ti nejlepší. A pokud tomu tak není, v čem je pak kritérium rozlišování mezi spravedlivým a nespravedlivým? Na tuto otázku odpovím později.
Co nám chce naznačit Pán Ježíš podobenstvím o dvou modlících se lidech. Nebo „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.“ Všechno, co říkal farizeus byla pravda. On opravdu všechno toto dělal, ale tohle všechno ho nedělalo lepším člověkem. Modlitba farizeje je charakterizována spojením, modlil se „v duchu“ jiný překlad říká „v sobě“. Jeho modlitba se stále točila kolem něho samého a i druhých si všímal jen natolik, nakolik si mohl jimi posloužit k obhájení své spravedlnosti. Nepřišel Boha zvelebovat ani prosit o milost, ale přišel se ukázat a pochlubit sám sebou.
Snad se můžeme Ježíšovi líbit, když máme v sobě toto podivné sebevědomí: „nejsem jako ostatní lidé…”. Farizeové si byli tak jisti svou dokonalostí vzhledem k dodržování Zákona, že nepotřebovali Spasitele. Toužili po Mesiáši, který by změnil vnější okolnosti, aby ještě nerušenější mohli uskutečňovat Mojžíšův zákon a tak dosáhnout Nebe. Podle nich toto byl jediný problém. Nepříznivý svět. Nejdůležitější podle nich byla skutečnost, aby věřící nebyli rušeni v uskutečňování přikázání.
Naproti tomu: „Mýtník stál zcela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi zvednout, ale bil se do prsou a říkal: „Bože, buď milostivý mně hříšnému.“ Vědom si své zkaženosti prosil Boha o milost. Mýtník si uvědomoval potřebu milosti. „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Kolik času strávíme ve zbytečném zápase s Bohem, se svým vlastním svědomím, se životným partnerem, anebo s komunitou, když se stále hájíme a chceme si dokázat, že nejsme takový, jaký jsme. Není jednodušší tato modlitba, tato prosba o milost, která jediná proráží nebeská oblaka a míří k Bohu a Bůh ji přijímá, protože modlitba chudého (pokorného) pronikne oblaky. Kdo se koří Bohu bude laskavě přijat a jeho prosba vystoupí k oblakům.
Pán Ježíš celým svým učením ukazuje, že problém člověka je především v jeho nitru. Podle jeho slov se člověk nestává lepším tím, co dělá, ale jedině Boží milostí, která je v přijetí Ježíše. Co je tedy kritériem rozlišování? Ochota přijmout Boží milost v Ježíši.
Zajímavým způsobem to vyjadřuje svatý Pavel ve druhém listu Timoteovi: „Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod (všem, co milují jeho příchod).” Pán Ježíš chystá věnec spravedlnosti těm, kteří milují jeho příchod. Milujete Pánův příchod nebo nemilujete. Očekáváte ho a těšíte se na něj nebo snad ani ne. Potřebujete Spasitele, který zasáhne vaše hříšné bytí, nebo si raději počkáte na nějakého politického mesiáše, který změní vnější okolnosti vašeho života. Myslíte si, že budete lepší až se změní vnější okolnosti. Jedině láska k Bohu nás může proměnit v lepší lidi. Kdo miluje Ježíšův příchod, kdo se za něj denně modlí, ten vejde do Božího království. A modlí se za něj ten, kdo si začíná uvědomovat a přiznávat, že bez něho žádnou dobrotu nevytvoří. A nejen se za něj modlí, ale ho také uskutečňuje.
Jak lze uskutečňovat jeho příchod? Uskutečňuje jeho příchod ten, kdo dovolí, aby Pán Ježíš ve svatém přijímání k němu přišel a udělal pořádek v jeho hříšné duši. Jde o: „Přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele!“ Proto je důležitý jeho příchod a nejen ten definitivní na konci časů, ale ten každodenní ve svatém přijímání. Sv. přijímání mě být podobné manželství. A to vzájemnou vydaností ale i trvalostí. Tak jak se nám Ježíš dává, tak se mu i my máme odevzdat. Hezky to ve své modlitbě vystihuje sv. Ignác z Loyoly: „Vezmi, Pane a přijmi celou mou svobodu, mou paměť i rozum a všechnu mou vůli. Cokoli mám a co vlastním, Tvé je všechno, Pane, Ty jsi mi to všechno dal, Tobě to, Pane, odevzdávám. Nakládej s tím úplně podle své vůle. Daruj mi svou lásku a svou milost a to mi postačí.“ Toto je vydanost, která přivede člověka ke Spáse. A tato vydanost musí být trvalá. Jaká je to láska, když není trvalá? Často si zaměňujeme laskavost s láskou. Děláme Bohu laskavost. Jednou za rok ho přijmeme. Toto nemá s láskou nic společného. Toto je nanejvýš krizové, rozhádané soužití, ze kterého se rodí neurotické a nepovedené děti.
O nás všech je toto podobenství. Boží Slovo začne správně fungovat, až když si připustím, že to dnešní Slovo je určeno osobně mě. I o mně to platí. Neboť, když jsem si chystal tuto promluvu, tak jsem si v srdci říkal: „Tohle je pro toho a toto zase pro tu.“ Tedy i já jsem postižen stejnou nemocí, že si myslím, že jsem lepší než ostatní. Vyprošujme si pokoru od Pána. Skutečná pokora spočívá v tom, sestoupit z trůnu svého života a přenechat Pánu Ježíši vedoucí místo. Dovolit Ježíši, aby mohl přijít. Nedávat přednost hříchu před milostí. Milujme příchod Pane Ježíše. Nedržme si své panství nad sebou, nad světem, neboť tím vršíme jen hřích na hřích. Poslechněme svého Krále.