Evangelium, které jsme slyšeli, popisuje příběh uzdravení slepého žebráka Bartimaiose. Slyšeli jsme, že když Ježíš spolu se svými učedníky a velkým zástupem odcházel z Jericha, seděl u cesty a žebral. Ve své nemohoucnosti nedokázal nic jiného dělat. Bartimaios už pravděpodobně něco slyšel o Ježíši a toužil se s ním setkat a předestřít mu svůj velký problém. Na rozdíl od jiných, nedokázal se dostat na místo, kde se Ježíš momentálně nacházel, neboť Ježíš neměl trvalé bydliště, na kterém by se zdržoval. A teď jede sám Ježíš kolem něj, proto začal volat o pomoc.
Něco jiného je vědět o Ježíši ze slyšení a něco jiného je znát ho zblízka jako svého Spasitele. Víra je ze slyšení Božího Slova, ale Láska je ze setkání s Kristem. Většina z nás zná Ježíše jen ze slyšeni. Proto máme právo a povinnost zapojit se do této modlitby slepce, aby naše víra přerostla v poznání a poznání v lásku. On svou modlitbu shrnul do jedné věty, do jedné prosby, kterou nahlas vyslovoval: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Jeho křik je křikem k živému Bohu. A Bůh slyší, když k němu voláme ze srdce.
Tyto opakované výkřiky mají moc očistit lidskou duši a připravit ji na setkání s Kristem. Lidé, kteří zbožně naslouchali Ježíši, mu přikazovali, aby mlčel, ale on ještě více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Slepec křičel nebo cítil, že blízko je Ten, který dokáže dát věci jeho života do pořádku. Svým křikem možná vyrušoval lidi, kteří zapomněli, že by měly rovněž k Bohu volat o milost, proto, že bez Boží pomoci nás ďábel zničí.
Pán Ježíš si nepočíná tak, jak si často počínáme my, když nevíme pomoc. Netváří se, že slepého nevidí a neslyší. Bůh vidí i slyší. Ježíš je Život. V něm se ukrývá absolutní Vitalita a Zdraví. On je nejen Život, ale i Vzkříšení a to je obnova všeho, co je nemocné a dokonce i toho, co už zahynulo. Slepý vidí vírou lépe než farizeové, kdo je Ježíš. Když se ho Ježíš přímo zeptal, co od Něj očekává, odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ Možná, kdyby na jeho místě stal člověk z našeho prostředí, zmenšil by své očekávání na prosbu, aby mu Ježíš poslal nějakého spolehlivého učedníka, který by mu v jeho slepotě pomáhal a s pocitem trpkosti vůči Bohu by dále chodil do kostela spolu se svým průvodcem. Ale Bartimaios byl Žid a ještě k tomu žebrák a věděl, co od koho může očekávat a proto nezmenšuje svou prosbu. Nepřestal prosit, dokud nedosáhl vyslyšení. Máme právo a dokonce povinnost ustavičně vzývat jméno Pána a Boha.
Východní křesťané vyvodili z této krátké ale vytrvalé a úspěšné modlitby nový způsob modlitby, která se nazývá modlitba Ježíšova, nebo modlitba k Ježíši. Modlitba Ježíšova spočívá ve vytrvalém opakování té jednoduché prosby, kterou nacházíme i v dnešním čtení, po případě jiného jednoduchého výroku např.: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Nejčastější formulace, která se tradovala mezi mniši na Sinaji, v Sýrii a na hoře Athos je vzývání: „Ježíši Kriste, Synu Boží a Pán, smiluj se nad námi hříšnými!“ Spojuje christologický hymnus svatého Pavla (Flp 2,6-11) s prosbou celníka a slepých žebráků. Prostřednictvím této modlitby se srdce naladí na lidskou bídu i na milosrdenství Spasitele. Vzývání Ježíšova jména je nejjednodušší cestou ustavičné modlitby. Pokud ji často opakuje pokorné a pozorné srdce, nerozplývá se přitom v mnohomluvnosti, ale zachovává slovo v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí, přináší úrodu. Taková modlitba je možná kdykoli, neboť nevyžaduje pozornost intelektu. Jediným jejím zaujetím je milovat Boha a to oživuje a přeměňuje každý skutek na čin Ježíše Krista.
Není důležité soustředit se na jednotlivá slova modlitby, ale na Boží přítomnost, na společenství s Ježíšem. Principem modlitby je opakované vzývání Ježíšova jména (srov. Jan 14,13-14; 16,23-24), ponoření se do něj. Tak Ježíš postupně může proniknout srdce a celého člověka. (1 Jan 4,15) V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, v němž bychom měli být spaseni. (Sk 4,12) Časem se modlitba usídlí v srdci člověka, stane se nedílnou součástí osoby, a pokud Bůh dá, jednou možná i modlitbou ustavičnou. Ježíšova modlitba je nejjednodušší a účinnou zbraní proti pokušením a stresu. Nemůžeme ze svého nitra vypudit všechny myšlenky, představy a trápení, ale můžeme svou mysl a srdce opakováním modlitby nasměrovat na Krista a všechno ostatní tehdy musí ustoupit. Tato krátká modlitba v sobě obsahuje celou pravdu evangelia. Nejprve vyznáváme, že Ježíš Kristus je Pán a chválíme ho jako pravého Boha. V druhé části uznáváme svou hříšnost a prosíme o odpuštění, čímž zároveň vyznáváme víru v milosrdenství a všemohoucnost Boha.
Jistý duchovní učitel říká o této modlitbě: „Vím, že pro mnohé duchovní a moudré filozofy, který všude hledají svou velikost a činnost, která se zdá pro rozum a pýchu vznešenou, jednoduché ale časté ústně cvičení v modlitbě se může zdát bezvýznamné, zbytečné, ba dokonce směšné. Ale tito nešťastníci se mýlí a zapomínají na učení Ježíše Krista: „Když nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Copak potřebujeme velké vzdělání, vědu, učenost, abychom z upřímného srdce řekli: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Zda-li sám Božský Spasitel neslyšel tuto modlitbu? A zda se touto krátkou modlitbou nedosáhli zázračné věci? Křesťanská duše měj odvahu a nepřestávej vzývat jméno Hospodinovo, i kdyby to vzývání vycházelo z roztržitého srdce. Vytrvej, nedej se umlčet a neboj se. Tvá modlitba se častým opakováním očistí sama od sebe.“
Sv. Řehoř Naziánský (326-390) nám zanechal tyto myšlenky o Ježíšově modlitbě: „Ustavičně žij v modlitbě a vždy děkuj Bohu za vše, cokoliv se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání od hříchu. Něco jiného je láska k moudrosti, a jiné je pamatování na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější než dýchání a pokud se lze tak vyjádřit, kromě toho ani nemáme nic jiného dělat, jen rozjímat dnem i nocí, večer, ráno i poledne rozjímat a vzdychat a velebit Pána v každém čase, ležíc i stoje či kráčeje po cestě (Dt 6,7) a také při práci pamatovat na Boha a tímto pamatováním růst v čistotě.“
„Všechno vítězství spočívá v úplném vyhnáni každé hříšné myšlenky a všech hloupých vzpomínek Ježíšovou modlitbou. Základem tohoto asketického hrdinství je jednoduchý, psychologický fakt, že náš rozum, když se obrátí k božskému rozumu, nesmí být zaměstnán žádnou myšlenkou a vzdaluje se od každého poznání i smyslových či myšlenkových obrazů.“