V dnešním podobenství „o farizeovi a celníkovi”, nám chce Pán Ježíš říci něco o nás samých. Když zkoumáme dobu Pána Ježíše a zkoumáme jednotlivé reálie této doby, tak můžeme zjistit, kdo to byli farizeové a proč jich Pán Ježíš tak příkře napomíná. A budeme překvapeni. Byla to politická ale i náboženská strana, která se snažila zachovávat Mojžíšův zákon do všech detailů a prosazovat tyto náboženské principy i do veřejného života a politiky. Podobně jako my, věřili v jednoho Boha, v existenci andělů, věřili ve vzkříšení. Byly horliví v zachovávání zákona a dávali velké dary na podporu náboženských institucí. Proč měl Pán Ježíš na jejich adresu tolik kritických poznámek? Vždyť tvořili jakousi náboženskou elitu v jeho době a před příchodem Pána Ježíše požívali všeobecnou úctu v židovství.
Aby jsme to správně pochopili, musíme začít už u praotce Adama. Boží Zjevení nás učí, že smyslem lidské existence je stát se Božím Obrazem, tedy místem Božího Zjevení. Teologie z toho vyvádí závěr, že člověk je pozván k Boho – lidství, tedy k tomu, co Zjevuje Ježíš. První lidé měli k tomu předpoklady, neboť Bůh jim daroval svého Ducha, když vdechl do chřípí Adama Dech Života. Ale v dědičném hříchu se člověk rozhodl, naveden zlým duchem, žít sám pro sebe a podle sebe, tedy ne podle Božího Slova. Mohli bychom to vyjádřit moderní řečí: Rozhodl se „být sám sebou” a tím ztratil Boží přátelství a od té doby se všichni rodíme jako bezbožní, tedy bez přítomnosti Boží dobroty, bez Boží Lásky v srdci a morálně bezmocní vůči hříchu, náchylní ke zlu. Toto se týká stejně lidi věřících i nevěřících. Totiž základní a zásadní problém není to, co děláme, ale to, co po dědičném hříchu jsme. Jsme zlí. Jako věřící lidé dokážeme silou vůle zlo přemáhat, ale nedokážeme jej ze svého srdce vyhodit. Víme být slušní, ale nedokážeme být dobří. Dokud nepřišel Pán Ježíš na tento svět, tak farizejství představovalo vrchol lidské dokonalosti. Sám Ježíš na adresu farizeů říká: „Kdybych nebyl přišel a nebyl jim mluvil, neměli by hřích. Ale teď nemají výmluvu pro svůj hřích“. (Jan 15.22) Hřích je v tom, že neuvěřili v Ježíše a nepřijali ho. Neboť jak říká tentýž apoštol: „Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi: těm, co uvěřili v jeho jméno.” (Jan 1,12) Tedy možnost bytostné změny spočívá právě v přijetí Ježíše.
Co nám chce naznačit Pán Ježíš podobenstvím o dvou modlících se lidech. Neboť „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili. Jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako tam hle ten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.“ Všechno, co říkal farizeus byla pravda. On opravdu všechno toto dělal, ale tohle všechno ho nedělalo lepším člověkem.
Modlitba farizea je charakterizována spojením, modlil se „v duchu“ a v slovenském překladu modlil se „v sobě”. Jeho modlitba se stále točila kolem něho samého a i druhých si všímal jen natolik, nakolik si mohl jimi posloužit k obhájení své spravedlnosti. Nepřišel Boha zvelebovat ani prosit o milost, ale přišel se ukázat a pochlubit sám sebou. Zda se můžeme Ježíšovi líbit, když máme v sobě toto divné sebevědomí: „nejsem jako ostatní lidé…“? Farizeové si byli tak jisti svou dokonalostí, která spočívala v dodržování Zákona, že nepotřebovali Spasitele. Toužili po Mesiáši, který by změnil vnější okolnosti, aby ještě nerušeněji mohli poslouchat Mojžíšův zákon a tak dosáhnout Nebe. Podle nich toto byl jediný problém. Nepříznivý svět.
Naproti tomu: „Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se pozdvihnout ani oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Vědom si své zkaženosti prosil Boha o milost. Celník si uvědomoval potřebu milosti. „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Kolik času strávíme v zbytečném zápase s Bohem, se svým vlastním svědomím, když se stále obhajujeme a chceme si dokázat, že nejsme takový, jaký jsme. Není jednodušší tato modlitba, tato prosba o milost, která jediná proráží nebeské oblaka a míří k Bohu a Bůh ji přijímá, protože modlitba pokorného pronikne oblaka.
Pán Ježíš celým svým učením ukazuje, že problém člověka je především v jeho nitru. Podle jeho slov se člověk nestává lepším, tím co dělá, ale jedině Boží milostí, která je v přijetí Ježíše. Co je tedy kritériem rozlišování? Ochota přijmout Boží milost v Ježíši. Zajímavým způsobem to vyjadřuje svatý Pavel v druhém listě Timotejovi: „Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce; a nejen mně, stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.” Pán Ježíš chystá věnec spravedlnosti tím, kteří v slovenském překladu je „milují jeho příchod“. Milujete Pánův příchod nebo nemilujete, očekáváte ho a těšíte se na něj, anebo snad ani ne. Potřebujete Spasitele, který zasáhne vaše hříšné bytí, anebo si raději počkáte na nějakého jiného mesiáše, který změní vnější okolnosti vašeho života. Myslíte si, že budete lepší až se změní vnější okolnosti. Jedině láska k Bohu nás může proměnit v lepší lidí. Kdo miluje Ježíšův příchod, kdo se za něj denně modlí, ten vejde do Božího království. A modlí se za něj ten, kdo si začíná uvědomovat a přiznávat, že bez něj žádnou dobrotu nevytvoří. A nejenže se za něj modlí, ale jej i uskutečňuje.
Jak se dá uskutečnit Pánův příchod? Uskutečňuje ho ten, kdo dovolí, aby Ježíš ve svatém přijímání k němu přišel a udělal pořádek v jeho hříšné duši. Jde o: „Přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele!” Proto je důležitý jeho příchod a nejen ten definitivní na konci časů, ale ten stály ve svatém přijímání. Sv. přijímání má být podobné manželství. A to vzájemnou oddaností ale i trvalosti, věrností. Tak jak se Ježíš dává nám, tak se mu i my máme odevzdat. Pěkně to ve své modlitbě vystihuje sv. Ignác z Loyoly: „Vezmi, Pane a přijmi celou mou svobodu, mou paměť i rozum a všechnu mou vůli. Cokoliv mám a co vlastním, všechno je Tvé, Pane, Ty jsi mi to všechno dal, Tobě, Pane, to odevzdávám. Nakládej s tím zcela podle své vůle. Daruj mi svou lásku a svou milost a to mi stačí.“ Toto je odevzdanost, která přivede člověka ke spáse. A tato odevzdanost musí být trvalá. Jaká je to láska, když není trvalá? Často si zaměňujeme laskavost s láskou. Děláme Bohu laskavost. Jednou za rok jej přijmeme. Toto nemá s láskou nic společné. Toto je nanejvýš krizové, rozhádané soužití, z něhož se rodí neurotické a nepovedené děti.
O nás všech je toto podobenství. Boží Slovo začne správně fungovat, až když si připustím, že to dnešní Slovo je určeno osobně pro mě. I o mně to platí. I já jsem postižen stejnou nemocí, že si myslím, že jsem snad lepší než ostatní. Vyprošujme si pokoru od Pána. Skutečná pokora spočívá v tom, sestoupit z trůnu svého života a přenechat Pánu Ježíši vedoucí místo. Dovolit Ježíši, aby mohl přijít. Nedávat přednost hříchu před milostí. Milujme příchod Páně. Nedržme si své panství nad sebou, nad světem, neboť tím hromadíme jen hřích na hřích. Poslechněme svého Krále.