Podobně jako zákoník z evangelia i nás může zajímat, které přikázání v Zákoně je největší? Mojžíšův zákon obsahuje množství přikázání, ale ne všechny jsou stejně důležitá. Dokonce se může stát, že kvůli jednomu, nemůžeme dodržet druhé. Toto byl častý problém, který museli řešit židovští rabíni. Přikázání nejsou stejně závazná. Existují přikázání absolutně závazně a existují přikázání, které můžeme obejít. Pokud člověk nemá v tomto jasně, tak se mu může stát, že se celé roky bude vyznávat jen z toho, že pátek jedl maso a vůbec nevyzná, že nemiloval Boha nade všechno a bližního jako sebe samého. Otázka v dnešním evangeliu, míří na to, co je nejdůležitější.
Odpověď Pána Ježíše je vlastně zkrácená verze příkazu, který z hory Sinaj přijal od Boha Mojžíš: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.” Jsou to přikázání, jejichž zachovávání je nutné k tomu, abychom se neminuli cíle a to věčné spásy.
Možná nás zarazí skutečnost, že se tu mluví o lásce k Bohu jako o příkazu. Láska k Bohu jako příkaz? To by přece mělo být úplně spontánní. Kdybychom byli úplně normální, měli bychom tento imperativ vepsány hluboko ve svém srdci. Měli bychom vepsanou nesmírnou vděčnost a lásku vůči Tomu, který nás stvořil. Ale vidíme, že žijeme jaksi nenormálně, bez této vnitřní odezvy na skutečnost stvoření. Po dědičném hříchu nejsme úplně normální. Rozum člověka se zatemnil, vůle se naklonila ke zlému. Proto se nám musí přikazovat tak, jak se přikazuje nemocnému. Musí se nám přikázat věci, které nám nechutnají a přece slouží k našemu dobru, neboť naše chuť je pokažená. Chutná nám zlo, ale když ho uděláme, nejsme šťastní. Dobro nám nechutná, ale když se přemůžeme a uděláme ho, nacházíme své štěstí. Proto se v Desateru přikazují věci zcela normální, i když pro nás, postižených dědičným hříchem, ne zcela samozřejmě.
„Miluj Hospodina, Boha svého…!“ Je to úkol, s kterým nikdy nebudeme hotovi. Milovník Boha nikdy nemůže říci: „Už jsem miloval dost!“ Boha nikdy dostatečně nebudeme milovat, protože Boha máme ve vlastním zájmu milovat více než sebe. On je nekonečně větší hodnotou jako člověk, jako já sám. Správná láska má směřovat vždy k většímu dobru. Mnozí vědí, co je to láska k ženě, k manželovi, láska k dětem, ale ví někdo, co je to láska k Bohu? Možná ji dokážeme chápat až při své smrti, když budeme z lásky vůči Bohu umírat.
Milovat Boha znamená milovat správným způsobem sebe sama, neboť On je tou nejúžasnější odměnou. Milovat Boha znamená milovat Život, neboť On je Život. Nemilovat Boha, znamená, pozvolna kráčet cestou smrti do záhuby na své neštěstí a na svou hanbu. Láska k Bohu nás činí vrcholně svobodnými, ale i vrcholně plodnými, neboť plodem této lásky je Kristus v nás, naše normalita.
Boha mám milovat celou svou bytostí. V podstatě ho milujeme tehdy, když ho posloucháme. Sám Ježíš říká: „Kdo zachovává mé přikázání, ten mě miluje!“ A tak jak se Boží přikázání týkají celého života, tak i láska k Bohu proniká celým životem člověka, celou bytostí: srdcem, duší i myslí. Když se zamilujeme, spontánně začneme myslet na toho, kdo nás svým zjevem uchvátil. Ve vztahu k člověku se nám může stát, že nám odkáže: „Ani na mě nepomysli!.“ Zakazuje nám myslet na ni, svazovat ji svými myšlenkami a touhami. Ale Bůh, který nás nesmírně převyšuje, nám dovoluje a dokonce neústupně přikazuje: „Mysli na mě! Touž po mně! Těš se na mě! Miluj mě!“ Nám je dovoleno na něj myslet! Nám je přikázáno po něm toužit! Ten, který stvořil celé univerzum, chce, abys ho miloval. To je největší a první přikázání.
„Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého! Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Milovat bližního znamená umět se vcítit do jeho potřeb. Dělat jen to, co bych si sám v jeho situaci přál. Dělat pro něj to, co by udělal Ježíš, kdyby byl na mém místě. Je to schopnost soucitu. Soucit nejen ohledně pozemského osudu, ale soucit dosahující až k věčnému směřování. V podstatě i láska k člověku má stejný základ jako láska k Bohu. I láska k člověku se realizuje zachováváním Božích přikázání. Láska je tedy poslušností vůči Bohu.
Mluvíme sice o dvou přikázáních lásky „k Bohu“ a „k bližnímu“, ale to první i druhé přikázání počítá s třetím a to se správnou mírou lásky k sobě. Milovat Boha a milovat bližního dokáže jen ten, kdo správně miluje sebe, kdo sám sebe a svůj život považuje za hodnotu, kvůli níž je správné a spravedlivé milovat svého Stvořitele. A svůj život za hodnotu dokáže považovat jen ten, kdo jím směřuje k Bohu. Když svůj život neprožívám jako hodnotu, pak si neumím ctít ani Boha, ani svých rodičů a dokonce ani nikoho jiného.
Dnešnímu člověku se zdá, jakoby nenacházel důvody pro lásku k Bohu, jakoby neměl proč milovat Boha, ale na druhé straně, sebe samého zbožňuje. Uznává, že je hodnotou a dokonce je pyšný na svůj rozum a talenty, na svou postavu a tělesnou krásu. Jakoby zapomněl počítat a domýšlet skutečnosti. Odkud to všechno je? Kdo nás tak úžasně stvořil, že člověk kvůli člověku ztrácí hlavu? Důvody pro lásku k Bohu nehledejme někde daleko ve vesmíru, ale hledejme je v sobě. To je nejjistější způsob jak v sobě roznítit lásku a vděčnost vůči Bohu. Uznejme, že jsme úžasně stvořeni a vzdejme Bohu čest. V podstatě to všichni uznáváme, protože každému, kdo by to chtěl popřít, se stavíme na odpor. Bůh to nepopírá. Možná my lidé si navzájem odpíráme toto uznání a úctu, protože jsme ranění hříchem, pochybujeme a smějeme se z hodnoty druhého člověka, ale Bůh to s úctou vůči svému stvoření myslí smrtelně vážně. Někdy se člověk tak tváří, nebo dokonce se i tak vyjadřuje, jako kdyby svému životu nepřipisoval žádnou cenu, ale když mu někdo sáhne na život, až pak se ukáže, jak moc miluje svůj život! Ale i láska k vlastnímu životu je již láskou k Bohu, protože On je Život.
Zakončím slovy sv. Františka: „Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi; abychom Tě milovali celým srdcem, když na Tebe budeme stále myslet; celou duší, když po Tobě budeme stále toužit; celou myslí, když k Tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a celou svou silou, když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a nikam jinam, a abychom milovali svého bližního jako sami sebe, kéž strhneme všechny, jak jsme jen schopni, k Tvé lásce a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“