Možná očekáváte, že se pokusím v krátkosti shrnout všechny křivdy, které se nám v minulosti staly, nebo budu připomínat a rozněcovat staré rány s úmyslem, aby se to už nikdy více neopakovalo, nebo vynášet své a zatracovat ty, kteří v té době stáli nebo ještě i dnes stojí na opačné straně. Toto nechci a nejdu dělat. Smyslem této bohoslužby je vděčnosti vůči Bohu, který nás hlídal a podle slov proroka i „bude hlídat jako pastýř své stádo“, neboť „nás vysvobodil z ruky mocnějšího“ a „náš smutek změnil v radost, potěšil a rozveselil nás po žalu“ (srov. (Jer 31,10-13). A vlastně i za to, že se zde po 30 letech můžeme takto setkat v podstatě v dobrém zdraví a ještě i při zdravém rozumu.
Ano, sešli jsme se zde, abychom vzpomínali, ale ne v duchu tohoto světa, ale v Božím Duchu. Lidská touha je taková, a myslím si, že je to i dobrý úmysl Ústavu Paměti národa: „aby se to už nikdy neopakovalo“, „abychom to znovu nemuseli zažít“. Je to dobrá touha, ale nereálná. Když sledujeme dění v tomto světě, musíme dát za pravdu Ježíšovi, které říká: „Budou vás pronásledovat pro mé jméno!“ Svět nás lidi po prvotním hříchu leží, vězí v moci zla. Svět není ani Božím Královstvím, za které se denně modlíme v modlitbě Otče náš, není ani naší vlastí, kde bychom se mohli klidně usadit. Svět máme přemoct. Smysl naší křesťanské existence v tomto světě spočívá v tom, abychom vydali svědectví, které se týká našeho bytí poznamenaného a změněného Kristem, Vtělenou Láskou.
V úvodních Zdrávasech k bolestnému růženci se modlíme na tři úmysly: Který ať osvěcuje náš rozum, který ať upevňuje naši vůli a který ať posiluje naši paměť: Modlíme se za Boží světlo pro rozum, neboť po prvotním hříchu se rozum člověka zatemnil. Přestal vnímat Boha – Věčné Světlo, jako zdroj všeho správného poznání. Na rozdíl od jiných živočichů, kteří hned po svém vylíhnutí jaksi vědí, co je pro ně dobré a co jim škodí, člověk se všechno musí učit. Tímto postižením rozumu je postižena i lidská vůle. Vůle, jejíž původní určení je směřovat k Absolutnímu Dobru, a je tedy jakýmsi duchovním kompasem, tím že se rozum zatemnil a ztratil věčný Obzor, tak se začala klonit k částečným dobám, které se ale ve vztahu k Bohu jeví jako zlo. Všechno se stává zlem, co nám chce překážet na cestě k Bohu. Katechismus učí: „Vůle člověka se naklonila ke zlu!“
A tohle všechno má dopad i na naši paměť. Paměť je velkým Božím darem a určitým předobrazem a možná i zárodkem Věčnosti v nás. Paměť, jejímž původním určením je hromadit moudrost a zkušenost s dobrem a tak vést člověka ke stále větší moudrosti, vděčnosti a z toho plynoucí lásky, která nás uschopňuje setkat se s Absolutním Dobrem, po hříchu se právě tato paměť, stává bolavým místem, místem hromadění se zlem, místem, které může být zdrojem hořkosti a zatrpklosti. Každá zkušenost se zlem způsobuje hořkost, která se hromadí v naší paměti. Naše paměť potřebuje uzdravení, aby byla schopna Lásky. Naše paměť má ještě jeden rozměr směřující do budoucna, Vzpomínku na Boha.
Jednu etapu k uzdravení naší paměti nám naznačuje autor dopisu Hebrejcům: „Synu můj, nepohrdej Pánovou výchovou, ani neklesej, když tě on kárá. Neboť koho Pán miluje, toho tresce, a šlehá každého, koho přijímá za syna.“ Jak chápeme všechno to, co nás v životě potkalo? Chápeme to, jako dílo slepého osudu, jako souběh náhodných událostí, jako něco, co nedává smysl, nebo přijímáme ve víře pravdu o tom, že náš život je Bohem řízený, vrcholně rozumný, výchovný proces? Věříme-li v Boha Otce, tak musíme věřit i v to, že náš život není dílem neosobního osudu, ale že jsme v každé chvíli objektem Boží pedagogiky.
I když to vypadá tak, že si svůj život řídíme my sami, přece platí, že hlubší smysl událostem našeho života dává Boží moudrost. Výchovu můžeme posuzovat až podle konečného efektu a tím je v našem případě věčnost. Měli bychom procházet svým životem spolu s Kristem, jak to dělá sv. Augustin ve svých „Vyznáních“. Tedy prvním stupněm k uzdravení naší paměti je uvědomění si a uznání této Boží moudrosti, která se projevuje ve všem, co jsme zažili.
Krásný vzor takového postoje nacházíme v Písmu svatém v postavě Josefa, syna patriarchy Jakuba. Bratři mu způsobili mnoho zla, prodali ho do otroctví, a on se milostí Boží stal zachráncem Egypta a celého světa. Když se dal poznat svým bratrům, lekli se, a byli zděšeni, a čekali spravedlivý trest. On však místo toho k nim mile promluvil: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se nyní a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života… Bůh mě poslal před vámi, aby zabezpečil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro velké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské země.“ (Gn 45,4-5;7-8) „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tým, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu početný lid.“ (Gn 50,20) Josef se na svůj život dívá očima víry. Za svými negativními zážitky začíná vnímat Boží prst a Boží moudrost a důležitý je výsledek a ten je jednoznačně pozitivní. A toto můžeme potvrdit i my všichni, že výsledek této akce namířené proti nám byl a je jednoznačně pozitivní.
Možná někdo namítne, že Josefovi to udělali vlastní bratři, nám cizí. Josef byl předán vlastními bratry, lidmi stejné krve a téhož náboženství a proto o to více trpěl. My jsme trpěli i od svých i od názorově cizích lidí, ale na lidské úrovni jsme všichni synové a dcery Adama a Evy. Josefovi bratři dělali určité pokání za svůj čin ai oni prošli Boží výchovou, která je přivedla ke zkroušenosti. Osobní dějiny těch, kdo stáli nebo ještě dnes stojí na opačné straně, až na několik výjimek, neznáme. Ale možná až po smrti pochopíme, jak bylo naše svědectví pro Spásu těchto lidí nesmírně důležité. Pán Ježíš nás učí: „Milujte své nepřátele“ (Mt 5,44). A podle sv. Františka: „Svého nepřítele miluje opravdu ten, kdo se nermoutí nad bezprávím, které mu nepřítel koná, ale kdo se pro lásku Boží trápí nad hříchem v jeho duši a prokazuje mu svou lásku skutky.“
Když chcete slyšet po letech mé svědectví o těchto událostech, tak se musím přiznat, že jsem nebyl žádný hrdina, že jsem si právě v těchto setkáních uvědomil naprostou neschopnost postavit se vůči zlu. A to všechno proto, že jsem miloval sebe víc než Boha. Tím, co se dělo jsem byl nepříjemně zaskočen, protože mě to vyrušilo z určitého pohodlí, ve kterém jsem si navzdory řeholnímu životu a totalitě hověl. A právě díky tomuto bolestnému zákroku, který Bůh učinil skrze totalitní moc, jsem si více uvědomil, jak strašně potřebuji změnu na úrovni bytí, jak moc potřebuji Ducha svatého.
Apoštol Pavel v listu Římanům 8,28 prohlašuje: „Víme, že vše napomáhá k dobru těm, kdo milují Boha!“ Vše záleží na tom, koho miluji a na koho nebo na co jsem se svým srdcem zavěsil. Zda lpím na sobě, na svém pozemském životě, na svých věcech, které představují pro mě jistotu, nebo toužím po Bohu a uvědomuji si, že cesta k němu může vést i skrze to, co nazýváme katastrofou.
Apoštol Pavel charakterizuje křesťanský život jako život pro toho, který za nás zemřel a vstal z mrtvých. Žijeme-li pro Krista, pokud jsme mu odevzdali svůj život, On nás osvobozuje z otrocké závislosti, která se točí jen kolem sebe a žije jen pro sebe a vše, co se jen trochu dotkne Ega, vnímá jako katastrofu. Všechno se může zdát katastrofou, když se na to díváme bez víry a když nemilujeme toho, který toto všechno do našeho života zabudoval, abychom dospěli k Němu. Vždyť největší katastrofou v lidském pojetí je smrt, ale o téže smrti nám víra říká, že je branou do věčného života. Sv. Terezie Velká často říkala: „Solo Dio basta!“ „Sám Bůh stačí!“
Věřme tomu, že vše, co snášíme, je na naši nápravu. Ne ke zlepšení naší materiální situace, ale k prohloubení a polepšení duchovního života, ke svručení našeho vztahu k Bohu ik lidem. Jsme-li v procesu výchovy, neprožíváme to, jak cosi příjemného, ale apoštol nás vybízí, abychom si všímali ovoce této výchovy, kterým je uklidňující ovoce spravedlnosti, která je z Boha, pronikajícího do našich duší az toho se můžeme těšit. V této výchově jde o naše posvěcení, neboť bez tohoto nikdo nemůže vidět Pána a mít s ním blažené společenství.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude kníže tohoto světa vyhozeno ven. A já, až budu vyzvednut od země, všechny přitáhnu k sobě.“ Tato slova Ježíš adresoval Řekům, kteří ho chtěli vidět. Kříž je maják, pod kterým se shromažďují rozptýlené Boží děti. Pro jedny se zdá bláznovstvím, pro druhé je Boží moudrostí a mocí. Kříž je místem Zjevení Boha v člověku. Kříž je i starým bojovým uměním, kterým dobro přemáhá zlo, aniž by přebralo jeho taktiku. Dobro dělá ze zla dobrovolně přijatou oběť a tím jej likviduje a zastavuje. Pán Ježíš největší zločin v dějinách lidstva přeměňuje na pramen Spásy pro všechny.
Sv. Bonaventura říká: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží arše a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, tedy kdo se s vírou, nadějí a láskou; nábožně a s obdivem, s plesáním a uznáním; s chválou a jásotem zahledí na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „paschu“, čili přechod; aby pomocí hole kříže přešel přes Rudé moře; z Egypta vkročil do pouště, kde ochutnává skrytou mannu; a s Kristem odpočíval v hrobě jako navenek mrtvý; avšak slyšící, nakolik je to v putování vůbec možné, co řekl Kristus zločinci, když při něm visel na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Zemřeme tedy a vejděme do tmy, umlčme starosti, žádostivosti a přeludy. Odejďme s Ukřižovaným Kristem „z tohoto světa k Otci“, aby nám ukázal Otce a mohli jsme s apoštolem Filipem říci: „To nám postačí.“ (z Putování mysli do Boha)