30. čtvrtek, cyklus I. – (Řím 8,31-39)

Dnes jsme slyšeli velmi zajímavé čtení z listu sv. Pavla Římanům. Sv. Pavel mluví z poznání, které pramení z jeho setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem při Damašku. Boží Láska ho doslova zaskočila na jeho špatné a pomýlené cestě. On nejlépe ví, že Bůh nás miluje. A svědčí o tom, že Bůh nás miloval ještě, když jsme byli hříšní. Uvědomujeme si v každodenním zápase, že Bůh je s námi? Jak si můžeme být v tom jistý, že Bůh stojí o nás? Sv. Pavel podpírá svou jistotu takto: „Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“

P. Raniero Cantalamesa, který je uznávaným teologem, říká, že mnozí křesťané špatně chápou, postavení Boha Otce ve Vykoupení. Když zkoumáme lidové pochopení Vykoupení, tak vyznívá spíše proti Bohu Otci. Jakoby by v Bohu byla schizofrenie. Něco jiného chce Otec a něco jiného Syn. Toto lidové chápání vyznívá tak, jakoby Bůh Otec od doby prvotního hříchu nemiloval lidi, jakoby byl proti nám. Nechci tím popřít, že problém smíření s Bohem skutečně existuje, ale sv. Pavel nám říká: „Bůh v Kristu smířil svět se sebou!“ Ne my jsme smířili Boha, ale Bůh se smířil s námi. Ale smířil se tím způsobem, že vztáhl ruku, aby ji podal člověku, který Boha dosáhnout nemohl.

Podívejme se dobře jak tento problém chápe Písmo sv. a jak jej chápali církevní otcové prvních staletí. Sv. Pavel píše: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Řím 5,8) A v dnešním čtení jsme slyšeli: „Když vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky..“ (Řím 8,32) Toto prohlášení nás překvapuje. Podle našeho uvažování skutečnost, že Ježíš zemřel, nebo lépe řečeno musel zemřít na kříži, nedokazuje Otcovu lásku, ale naopak, jeho krutost anebo alespoň neúprosnou spravedlnost. Pojem Boha Otce je u mnohých věřících znetvořený touto představou krutého a neúprosného Otce, kterého smíří jen krev jeho Syna.

Zapomíná se na to, co říká Ježíš: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Boží Syn je zjevením Otce. Otec je přesně takový jako Syn a myslí přesně tak jak Syn a skutky, které Ježíš dělá jsou skutky Otce. Ježíš, který je nejúžasnějším projevem lásky Boha Otce vůči nám, se pro mnohé stává hlavním argumentem proti Otci. Sv. Pavel nám zdůrazňuje: „Bůh vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky.“ Ale tento Syn je nepředstavitelnou blažeností Boha Otce. Každý otec anebo matka to alespoň trošku pochopí, že dát svého Syna, to je dát sebe sama. Právě tohoto Syna, dal za nás hříšníky a svůj stav blaženosti zaměnil za bolest lidské existence. Na kříži visí Bůh, který se stal člověkem. Ježíš se stává bolestí v srdci Otce, ne kvůli sobě samému, ale kvůli nám.

Možná v někom vznikne pochybnost, zda je možné hovořit o trpícím Bohu Otci. Víme z filozofie i z teologie, že Bůh je absolutně dokonalé bytí. Pro jeho dokonalost nepřipouštěla řecká filozofie, že by Bůh absolutno mohl být láskou, protože kdyby byl láskou, nutně by musel trpět. Na rozdíl od naší čistě lidské spekulace se Bůh už v SZ zjevuje jako Bůh, který trpí. Bůh, kterému se až chvěje srdce při pohledu na lidské zločiny. Bůh, který vidí a vnímá utrpení svého lidu v Egyptě. První křesťané hovořili často o Božích „mukách“ a „utrpení“. Např. Tertulián píše: „Jestliže Syn trpěl, trpěl Otec s ním. Jak by mohl Syn trpět, aniž by Otec trpěl spolu s ním?“ A Origenes píše: „Zda-li Otec, Bůh celého tvorstva, který je pln shovívavosti, milosrdenství a dobroty, nějakým způsobem netrpí? Nevíš, že když se zabývá lidskými věcmi, trpí lidským způsobem? Trpí muka lásky.“

Kristovo utrpení je zjevením toho, co se děje v samotném Božím srdci. Boží utrpení je jiné jako naše. Naše utrpení přichází jako nutnost a jako nutnost je pasivně přijímáno. Boží utrpení je vrcholně svobodné a nic neubírá na Boží neporušitelnosti a neměnnosti. Sv. Gregor Divotvůrce říká, že je to „utrpení toho, který není schopen trpět“. Bůh trpí, protože je Láska. Jan Pavel II. v encyklice „Dominum et vivificantem“ říká, že „v lidství Ježíše Vykupitele se konkretizuje utrpení Boha“.

V procesu vykoupení jde především o Ježíšův zápas s mocnostmi temnoty, které člověka drží v zajetí. Ježíš přišel proto, aby shromáždil rozptýlené Boží děti. Sv. Tomáš Akvinský je toho názoru, že: „Bůh Otec vydal svého Syna na smrt v tom smyslu, že mu vnukl vůli trpět za nás a vlil mu lásku.“ Totiž jediná přípustná forma zápasu dobra se zlem je oběť. Jakmile by Dobro probralo způsoby zla, přestalo by být Dobrem. A sv. Bernard z Clairvaux tvrdí: „Bůh Otec nevymáhal Synovu krev, ale přijal ji, když mu byla obětována!“ Vždyť to dobrota Boží dává největšímu zločinu ve světových dějinách úplně jiný smysl. Na jedné straně stojí to, co jsme chtěli my, smrt Božího Syna ale na druhé straně stojí dobrovolná oběť Ježíše Krista.

Smíření člověka s Bohem spočívá v tom, že Kristus jako Bůh i člověk v sobě znovu vytváří jednotu mezi člověkem a Bohem, která zde původně byla a tak naplňuje Boží očekávaní ohledem člověka, který byl stvořen proto, aby se stal Božím Obrazem, místem Božího Vtělení a Zjevení. To člověk začal podezřívat Boha a urážet ho svou nedůvěrou, ale Bůh ho nepřestal milovat. Proto i na jiném místě nás apoštol Pavel vyzývá, abychom se smířili s Bohem. Bůh svou lásku vůči nám dokázal i tím, že se zcela za nás nasadil. V daru svého Syna dal to nejúžasnější, co měl. Ježíš říká: „Otec mě miluje!“ Bůh nám dává to, co má nejraději: Své Boží Slovo.

„Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje!“ Věříte, že pokud jste si vyvolili Ježíše jako svou Cestu, Pravdu a Život, tak patříte mezi Bohem vyvolené. Položme si obvyklou otázku o víře v Boha trošku nezvykle: Věříte v Lásku? Věříte, že jste milováni Bohem, který vás stvořil a úplně se pro vás vydal až na kříž, až do Vtělení, které pokračuje v Eucharistii do nás? Věříte, že sám Bůh nás ospravedlňuje!

„Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!“ Ježíš zemřel za nás, vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění. On nám přinesl odpuštění hříchů. Ježíš určitě nebude soudit ty, který ho přijali. Vždyť On sedí po Boží pravici a přimlouvá za nás, jako jeden z nás, z naší rodiny.

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ Sv. Pavel důrazně prohlašuje: „A jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani mocnosti, ani výška ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Toto je naše víra. Víra v Boha – Lásku, víra v Boží Lásku, která se zjevila v Kristu Ježíši, našem Pánu. Tuto důvěru však můžeme mít jen tehdy, když je Ježíš opravdu naším Pánem, když jsme se mu zcela odevzdali, když jsme a chceme být jeho vlastnictvím a přijímáme Ho jako svého Pána. Toto je to, co se od nás čeká, co můžeme udělat navzdory své slabosti.