Použiji ekumenický překlad, protože se mi zdá výstižnější. „Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. (Pro Ježíšovo Jméno máte odpuštěny hříchy.)“ Tato slova platí pro křesťany všech dob. Máte odpuštěny hříchy. Tato pravda je jedna ze základních pravd křesťanství. Vyznáváme: Věřím v hříchů odpuštění. Souvisí s pravdou o tom, že Bůh nás miluje. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ „Synu, odpouštějí se ti hříchy!“. Tato pravda je pro náš život důležitější než tělesné zdraví, protože je základem duchovního zdraví. Jen ten, kdo uvěří, může se radovat jako člověk, který našel velký poklad. Je to jedna ze základních pravd, která se hlásá na počátku, tedy „dětem“.
Proč a kvůli čemu nám Bůh odpouští hříchy? Slyšíme, že se tak děje pro Ježíšovo Jméno. Jméno v hebrejském myšlení neznamená jen napsané písmena. Jméno je výrazem pro obsah celé bytosti, pro všechno, co Ježíš učil a konal a za nás vytrpěl. Jeho jméno je totožné s dílem Spásy. Tedy nejde o problém názvu, jak to hlásají Svědkové Jehovovi. Nakonec i jméno Ježíš v sobě obsahuje tetragram JHVH (Ježíš = JHVH je spása). Mohli bychom říci, že v tomto smyslu „Jméno“ = „Bůh, kterého nám Vtělené Slovo dává znát“.
Důležité je však to, že když věřím v spásné dílo Pána Ježíše, Bůh nám odpouští hříchy. Pán Ježíš v rozhovoru s farizeji tvrdí, že podstatou všech lidských hříchů a základem každého je nevěra v něho: „Hřích je v tom, že neuvěřili v Syna Božího.“ Myslím, že víte, kdo v současnosti nevěří v Boží Synovství a v učení o Nejsvětější Trojici. Toho, kdo se dopouští takového hříchu, už ďábel více nemusí pokoušet k jiným hříchům, protože takový člověk se mu úplně dostal pod moc. Ovládá ho zaslepenost a pýcha. To, že někdo řekne, že jeho pokušení přestali ve chvíli, kdy vstoupil ke Svědkům Jehovovým, neznamená, že je na dobré cestě. I ten, kdo se vzdal nepříteli, prožívá určitý mír, ale za cenu své prohry.
„Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku.“ Kdo poznal Krista, stává se otcem mnohých. Stává se podobný plodonosné vinné révě. Kdo má důvěrný styk s Kristem, nemůže zůstat bez dětí, bez učedníků a následovníků. Přijmout Boží království jako dítě neznamená, přizpůsobit se dětskému myšlení, ale přijmout ho, jako děti ve víře, kterým máme pomoci v duchovním vzrůstu.
„Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým.“ Ve víře v něho jsme siláci, který přemáhají Zlého. Vždyť život křesťana na této zemi je boj. Křesťanská naděje přemáhá Zlého. Ďábel pracuje proti naší naději, založené na Božím příslibu, ve který jsme uvěřili.
„Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku.“ Pán Ježíš se ve své velekněžské modlitbě modlí: „Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. I oni poznali, že jsi mě poslal. Ohlásil jsem jim tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou mě miluješ byla v nich a abych v nich byl já.“ V těchto slovech je vyjádřen celý problém světa: „nepoznání Boha Otce“. Světu chybí zkušenost s Bohem jako s Otcem. V tomto podstatném problému tkví všechny hříchy. Křesťané skrze setkání s Kristem poznávají také Otce. „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Živé křesťanství již v tomto životě přináší ovoce. Poznáváme Otce, máme společenství s Bohem, který je od počátku, máme společenství s Kristem, skrze něhož bylo všechno stvořeno a který je Slovem u Boha. Poznání Otce křísí v našich srdcích mrtvou lásku.
„Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.“ Když se snažíme postupovat v duchovním životě, když se snažíme opírat o Boží Slovo, jsme silní a vítězíme nad svody ďábla i nad svou porušenou přirozeností. Na jiném místě nám svatý Jan říká: „Vždyť kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Boží Syn?“ (1 Jan 5,5).
My jsme boží děti adopcí, čili skrze přijetí Ježíše, ale on je Božím Synem svým původem. Syn má tutéž přirozenost jakou má Otec. Pokud je Ježíš nazýván Synem Božím, tak proto, že není stvořen, ale zplozen Bohem Otcem, že je Světlo ze Světle, Pravý Bůh z Boha Pravého. Nad bludy vítězíme vírou.
„Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ Pod světem se nemyslí Boží dílo v přírodě, ale duch, který vládne v lidské společnosti, který ve světě převládá a určuje tón. Tento duch není z Boha. Avšak apoštol nás vede dál od lásky k věcem viditelným, k lásce k věcem neviditelným. Neboť celý svět, ve kterém žijeme, je jen jakýmsi provizoriem. Vidíme, že všechno je třeba opustit, dokonce i sebe sama, své vlastní tělo i ego. Všechno je třeba odložit před Bohem, který nás zve ke společenství s ním. Pokud někdo miluje svět není v něm Otcova láska. Svět, po prvotním hříchu, nemá být předmětem naší lásky, se kterým bychom se mohli plně sjednotit. Správným způsobem miluje svět jedině Bůh. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl s ním věčný život v nebi.“ Bůh miluje svět skrze utrpení Božího Syna, skrze Vykoupení. Je to trpící a trpělivá láska.
„Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ Vše, o co se snažíme svou tělesnou dychtivostí, nevede k Bohu, ani to, co by naše oči chtěli. Kolikrát oči svádějí člověka ke špatnému, ale nejen to, ale vše na čem si v životě zakládáme na svém postavení, na titulu, na vzdělání, na úspěšnosti, bohatství, toto vše není z Boha. Otec má jinou míru, jinak nás hodnotí, hodnotí nás mírou odumírání sobě samým. To je zákon přírody i nadpřírody. Pšeničné zrnko, které nepadne do země a nezemře, nepřinese žádnou úrodu, ale pokud padne do země a v ní ztratí svou tvárnost, tehdy vzklíčí a přinese úrodu. Tedy nic, na čem si jako lidé ve světě zakládáme, není z Boha. jeho myšlenky nejsou našimi myšlenkami a jeho cesty nejsou našimi cestami.
„A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“ Ano, všechno kolem nás podléhá zániku. Ale člověk, který usiluje o to, aby měl Ducha Kristova, pociťuje v sobě jakousi stálost, která se nemění, jakési prvotiny věčnosti, přítomnost Kohosi, kdo navzdory změnám naší lidské přirozenosti zůstává a nemění se. Je to Bůh v našem srdci. S Ním a v Něm, můžeme uniknout koloběhu života ústícího do smrti.
„A svět pomíjí..“. I to je evangelium, radostní poselství. Svět, ve kterém žijeme, a ve kterém převážně trpíme, pomine, nebude navěky. Svět, ve kterém si nemůžeme pořádně odpočinout. Svět, ve kterém se na nás loví, jako na štvanou zvěř. Svět, který se otřásá ve svých základech. ,Zde neexistuje skutečný relax, neboť v podvědomí stále očekáváme, kdy se nám znovu začne třást zem pod nohama a my budeme muset utíkat. Měli bychom být jako indiáni, o kterých se říkalo, že spí s jedním okem otevřeným. To otevřené oko, je naše víra, kterou vidíme Nové nebe a Novou zem, na kterých bude vládnout spravedlnost.
„A svět pomíjí“. Cítíme každým dnem, že jsme této pravdě blíž a blíž. Vždyť před nedávnem zde byl začátek roku a už se přibližujeme ke konci. Co je to rok? Zdá se nám jakoby uplynul jeden týden. „Ten, kdo plní vůli Boží, zůstává navěky.“