3. Velikonoční úterý – (Sk 7,51-8,1, Jan 6,30-35)

V dnešním čtení ze Skutků apoštolských vidíme tři mohutné účinky Ducha svatého: 1. Horlivost a rozhodnost v Boží službě. Vidíme, že Štěpán se zcela staví na stranu Boží proti svým rodákům, dokonce sám proti svému tělu, neboť toto své vyznání zaplatí životem. 2. Duch svatý způsobuje nazírání. Plný Ducha svatého, s očima upřenýma na nebe, viděl slávu Boha a Ježíše stát po pravici Boha. Již starozákonní žalmista říká: „Jen v tvém Světle, můžu vidět Světlo“. Boží věci nejsme schopni vnímat bez pomoci Ducha svatého. 3. A z tohoto poznání Boží Slávy dostává jako třetí účinek Ducha svatého sílu k trpělivosti a sílu ze srdce odpustit svým nepřátelům.

V evangeliu zase můžeme vidět, že tělesní lidé stále touží po viditelném znamení. Apoštol Pavel ještě po mnoha letech charakterizuje situaci takto: „Řekové hledají moudrost, židé zas znamení, ale my kážeme Krista ukřižovaného“. Odpověď na jejich touhu po znamení je sám Ježíš. Komu nestačí Ježíš se vším tím, co učil, konal a koná, tomu nepomůže žádné jiné znamení. Jen v Duchu svatém může být správně rozluštěno znamení „Ježíš“. Jen v Duchu svatém můžeme skutečně nahlížet na to, že Ježíš je chléb života. Nejen Ježíš v eucharistii je Chlebem života, ale on sám již dříve než ustanovil Eucharistii, již tehdy byl a je Chlebem života. Pozemský chléb jen nejlépe vystihuje jeho duchovní podstatu – dávat život.

Církev ví, že již od nynějška Pán přichází ve své eucharistii a že je v ní přítomný uprostřed nás. Tato přítomnost je však skrytá. A proto slavíme eucharistii „a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista“ a prosíme o splnění naší naděje, „že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu; potom už nebude pláč, protože tě uvidíme tváří v tvář, a budeme ti podobni na věky, Bože náš, a věčně tě budeme chválit, skrze našeho Pána Ježíše Krista“. Nemáme bezpečnější záruku a zřejmější znamení této veliké naděje, těchto „nových nebes a nové země, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3,13), než je právě eucharistie. Kdykoliv se totiž slaví toto tajemství, vždy „se uskutečňuje dílo našeho vykoupení“, a lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“. (KKC 1404-5)