3. Velikonoční středa – (Jn 6,35-40)

Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života!“ Řecký výraz „ego eimi“ – „Já jsem“ je připomínkou Božího jména zjeveného Mojžíšovi. Tým, že Ježíš užívá tento výraz, který Židé v běžné řeči neužívali, zjevuje své Božství. Ježíš se představuje jako chléb života. Pozemský chléb je chlebem dočasné existence, která končí smrtí. Ježíš je chlebem života. Ovocem tohoto chleba je Život. Sv. Cyril Jeruzalémský říká: „Také ve staré smlouvě byly předloženy chleby: ty však ustaly, poněvadž náležely ke staré smlouvě. Avšak v nové smlouvě je chléb nebeský a kalich spásy, který posvěcuje duši i tělo. Neboť jako chléb je přiměřený tělu, tak Slovo přísluší duši.“

„Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Pán Ježíš slibuje dokonalé nasycení těm, kteří přicházejí k němu a dokonalé utišení žízně těm, kteří mu věří. Co znamená „přicházet k němu“? V smyslu této věty to můžeme ještě doplnit, „přicházet k němu s důvěrou“. Přicházíme k tomu, koho milujeme a komu důvěřujeme, od koho očekáváme odpověď a pomoc. Ježíš je dokonalou a konečnou odpovědí Boha na problém člověka. V něm najdeme vyřešení všech svých problémů. Nemusíme utíkat ze svého těla k Bohu, neboť Bůh sám sestoupil do naší hmotné reality, do reality našeho těla a tím dokázal, že tělo není překážkou na cestě k Bohu. Ježíš mluví o svém těle jako o chrámu, jak o místě, kde se duše člověka může a má setkat s Bohem.

Hladový a lačný člověk stále hledá nasycení. Kdo však našel Krista, ten našel plnost. Víra v Krista utišuje žízeň duše. Duše, která uvěřila, už přestává hledat a bloudit a nachází klid na cestě, kterou je Kristus. A znovu nechám promluvit sv. Cyrila Jeruzalémského: „Požívejme je tedy s plným přesvědčením jako tělo a krev Kristovu. Neboť ve způsobě chleba se ti podává tělo a ve způsobě vína se ti podává krev, abys přijetím těla a krve Kristovy byl s ním jedním tělem a jednou krví. Tak se totiž stáváme i nositeli Kristovými, poněvadž jeho tělo i jeho krev se rozděluje do našich údů. Tak se podle blaženého Petra stáváme „účastnými božské přirozenosti”. Eucharistie je svátosti našeho zbožštění.

„Ale už jsem vám řekl: Viděli jste mě, a nevěříte (Jeruz.: „Vidíte mně a nevěříte“).“ Je to přímá narážka na lidskou touhu vidět znamení. Ježíš sám je znamením. Ježíš je Svátostí Boha. Jeho lidství je viditelným znamením neviditelné Boží přítomnosti. Vtělení je odpovědí na lidskou touhu vidět a uvěřit. Vtělení může být současně i pohoršením pro ty, kteří nechtějí věřit v dobrotu Boha a v možnou velikost člověka. Ježíš je Svátostí Boha. Viditelným znamením neviditelného Boha. On sám je „Znamením víry“. Třeba věřit pro něj samotného a ne jen kvůli zázrakům, které koná. Třeba uvěřit tak jako Samařané pro jeho Slovo. Pokud věříme v Boží Vtělení, žasneme nad Boží Láskou, kterou nás Bůh miluje. Bůh v tomto svém projevu se nám jeví mnohem vznešenější ale i bližší.

Nechám promluvit sv. Františka: „Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše v jeho lidství, avšak neviděli ho v jeho a neuvěřili v něho, podle Ducha a božstva, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, které je posvátné zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Pána pod způsobou chleba a vína, kteří však nevidí podle ducha a božstva, že je to skutečně nejsvatější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: „Toto je mé tělo, to je moje krev nové smlouvy“ a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný“.

„Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal.“ Ti, kteří věří v Boha Otce, poznávají vírou Božího Syna. Ježíš říká, že nikoho, kdo k němu přijde, neodmítne, nevyžene, nevyvrhne ven. Boží Slovo se nám zjevuje jako Osoba. Syn je skutečným Synem, který se jako člověk, pro sjednocení s Otcem rozhoduje svobodně. Láska nepřipouští žádnou formu násilí. Jen to je skutečnou láskou, co se dává svobodně. Ježíš mě svou svobodnou vůli.

Bůh se zjevuje skrze své Slovo. Boží Slovo křísí k životu. Stvoření i Spása člověka se děje Božím Slovem. Vzkříšení se odehraje také Božím slovem. Je velmi důležité věřit v Syna. V Syna, který je v jiném smyslu Synem Božím, jako jsme my všichni. My všichni jsme adoptované dítky Boží, protože se stáváme dětmi Božími skrze přijetí tohoto Pravého a Jediného Božího Syna. Ale když je Ježíš v nás, tak se skrze něho a v něm stáváme skutečnými syny a dcerami Boha.

Jaký je vlastně Boží plán s námi? „A to je vůle Toho, který mě poslal, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.“ Věříme, že duševní život nezaniká spolu s tělesnou smrtí. To nám dosvědčují i lidé, kteří přežili klinickou smrt. Avšak navzdory úžasnosti zážitků klinické smrti, nebo lépe řečeno, lidského přechodu do světa čisté psychiky, ducha, přece člověk stále inklinuje ke svému tělu a prožívá určitý smutek ze svého rozpadu, z toho, že musí opustit své tělo, z toho, že se již nemůže kontaktovat se živými, z toho, že už nemůže účinně zasahovat do běhu tohoto světa. Proto k plnosti spásy patří i obnova celistvosti člověka, vzkříšení jeho těla. Toužíme po těle, které bude v dokonalé harmonii s duchem. Toužíme po těle, ve kterém již nebude sídlit hřích a smrt. Kdo přijme Ježíše jako vtěleného Boha, uznává ve Svátosti oltářní i hodnotu svého vlastního lidství a hodnotu Božího díla a zaslouží si, aby i po tělesné stránce byl účasten Vzkříšení. Vůle Otce je záchrana Božích dětí, hledání a shromažďování rozptýlený božích dětí a vzkříšení v poslední den: svátostí vzkříšení se stává Kristovo Tělo a Krev, ve kterých Ježíš přemohl smrt a hřích.

„Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím poslední den.“ Je důležité „vidět a věřit”, „vidět vírou“. Víra vede k věčnému životu. Víra je otevřeností duše, která umožňuje přijímat a tak způsobuje růst. Sv. Cyril Jeruzalémský nabádá: „Nehleď tedy na onen chléb a ono víno jako na obyčejné (živly). Vždyť podle výpovědi Pána je to tělo a krev Krista. Neboť ačkoli smysly ti to předstírají, přece víra nechť tě utvrdí. Neposuzuj to podle chuti, nýbrž z víry buď nad veškerou pochybnost jist, že jsi se stal hodným těla a krve Krista. …. Poněvadž jsi se naučil tomuto a zcela se přesvědčil, že co se zdá být chlebem, chléb není, ačkoli chuti tak připadá, nýbrž tělo Kristovo, a co se zdá být vínem, že víno není, ačkoli chuť to tak chce, nýbrž krev Kristova, a poněvadž před věky o tom zpíval David: „A chléb posilňuje srdce člověka”, „aby vyjasnil tvář olejem”: posilni své srdce, přijímaje jej jako duchovní, a vyjasni tvář své duše. Ty však ji měj odhalenou v čistém svědomím, zrcadlící slávu Páně, postupující od slávy k slávě, v Kristu Ježíši Pánu našem, jemuž čest a moc a sláva na věky věků. Amen.“