3. Velikonoční pondělí – (Sk 6,8-15; Jan 6,22-29)
V dnešním prvním čtení jsme slyšeli: „Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení.“ Vidíme jak moc ho umocňovala jeho víra a nejen to, jak ho proměňovala: „Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něho podívali a viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla.“ Může přirozený život dát takovou vnitřní krásu. A Štefan již není z generace apoštolů, to je už nová generace a vidíme stále úžasné ovoce. Jak je možné, že jsme tak slabě tvarování svou vírou. Asi proto, že naše víra je malá. I my žasneme nad velkou mocí, kterou Bůh dal lidem a spolu se Židy z dnešního evangelia dáváme otázku Ježíši:
„Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Toto je základ každého Božího skutku. Už samotná víra je Božím skutkem, tedy něčím, čeho nejsme schopni ze své přirozené síly a co nás otevírá směrem k Bohu. Uvěřit v Bohočlověka jako Boží plán s námi. Uvěřit v Boží Lásku, která se nejvýrazněji zjevuje v Božím Synu. Uvěřit v Boha, který je Láskou. Být přesvědčen o této lásce, hlásat tuto víru – to je základní úkol křesťana. Uvěřit v Boží lásku ke všem lidem, v Boží lásku k sobě samému, lásku, která způsobila, že nám přišel na pomoc ve svém Synovi, že zemřel za nás, aby nás vykoupil z moci zla.
Na tuto událost se nelze dívat pouze jako na historickou skutečnost, určitě hroznou a otřásající, ale existující v dávné minulosti a nás se vůbec netýkající. Neboť jeho smrtí byla složená oběť za všechny lidi a také za nás. Teologie, na základě Božího zjevení tvrdí, že Bůh tak velice miluje člověka, že by byl a je ochoten zemřít za každého člověka zvlášť, kdyby to bylo třeba pro naše Vykoupení. Nicméně jeho smrt, smrt Pána Ježíše, pojala nás všechny a její účinkem je odpuštění hříchů. Dokud se člověk nezastaví před tak velikou láskou Boha, dokud neuvěří, že Bůh zničil všechny jeho hříchy, do té doby nedojde k podstatě křesťanství. Třeba totiž vážně přistupovat ke skutečnosti odpuštění hříchů, také svých osobních hříchů.
Zde je třeba poznamenat, že styl našeho katolického života zatížilo určité nedorozumění ohledně svátosti pokání. Totiž panuje obecný názor, že odpuštění hříchů se nabude jedině během svaté zpovědi, ale církevní učení zná i jiné cesty k odpuštění hříchů. Mnozí lidé si myslí, že dokud se nevyzpovídají, že do té doby musí žít v hříchu. Pravda je ale taká, že dokonalá lítost smývá hřích ihned a my nemáme čekat a setrvávat v hříšném stavu, ale máme se ihned snažit o tuto lítost.
Také se často vyskytuje nerozlišování závažnosti hříchu, rovné zacházení se všemi hříchy. Jiným jevem jsou obavy mnoha lidí už po zpovědi: „Zda jsem všechno řekl? Jestli jsem něco nepřekroutil? Zda mě kněz správně slyšel a pochopil? A možná jsem to měl jinak formulovat? Lidé úzkostliví bývají někdy po zpovědi nepokojnější jako před ní. Chtěli by opravovat, znovu se zpovídat, po případě udělat si generální zpověď. A toto všechno proto, že v podstatě nevěří v odpuštění hříchů ve svátosti pokání.
Hleďme na důsledky této nevěry. Pokud si je křesťan stále vědom, že žije v hříchu, zda se v jeho životě může projevit radost, síla, klid, zda může vydávat svědectví, zda může říkat jako současníci Pána Ježíše: „Přišel Kristus Spasitel, odpustil nám hříchy, všechny problémy jsou řešitelné!“ Teprve když člověk skutečně uvěří v odpuštění svých hříchů, bude jako ten, který našel velký poklad, jako žena, která našla ztracenou drachmu, bude volat: Těšte se spolu se mnou! Průměrný věřící katolík našich dob má daleko k takovému postoji. Nedovoluje mu to vědomí hříchu. Chtěl by toto břemeno ze sebe shodit, začíná se omlouvat před sebou, před Pánem Bohem, omlouvá se tím, že všichni tak dělají, že kněží zveličují, že to vůbec není hřích. Systematický zahlušuje své svědomí, stává se necitlivý na hřích. Popření hříchu je dnes znakem doby. Ale Bůh nás svým slovem usvědčuje.
Třeba se nám poučit od odloučených bratří, kteří často přicházejí k nám s živým svědectvím víry v odpuštění hříchů, aby nám připomněli to, co bylo a je v tradici katolické církve. Víme z katechismu, že dokonalá lítost vede k odpuštění hříchů, že nemáme s touto lítostí čekat až do zpovědi, ale máme se hned snažit v sobě obnovit přátelství s Bohem skrze lítost ve svaté zpovědi, kterou musíme navzdory své lítosti absolvovat. Nejde o opravu odpuštění, ale o smíření s církví, se společenstvím věřících. Svátostná zpověď nás zavazuje v případě těžkých hříchů. Když v duchu hluboké víry vyřešíme problém hříchu, náš křesťanský život bude plný radosti, pokoje a může se stát pramenem našeho svědectví.
Sv. František nás poučuje: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy knězem našeho řádu. Pokud to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když příjmu pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoliv katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. Když však nemohou právě vyhledat kněze, pak mohou vyznat hříchy některému bratrovi, jak říká apoštol Jakub: „Vyznávejte se navzájem ze svých hříchů.“ (Jak 5,16). Přesto se však nesmějí přestat obracet na kněze, protože moc zadržovat a odpouštět hříchy mají jen kněží. A po této lítosti a zpovědi ať příjmu Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný“, a „toto čiňte na mou památku.“