Dnes nám Církev předkládá před oči, tajemství obrácení apoštola Pavla. Můžeme říci, že jeho obrácení, může posloužit jako vzor každého obrácení. Vždyť v celém, přímo zázračném životě apoštola, největším zázrakem, je jeho lidsky nevysvětlitelné obrácení. Obrácení duše od zla k dobru, od nevěry k víře, od bludu k pravdě, je jev nadpřirozený, který se filozoficky a teologicky dá vysvětlit jen zásahem Boží milosti. Zkusme si ho rozdělit do určitých etap.
Nejprve se podívejme na to, co mu předcházelo. Když Židé kamenovali Štěpána, byl při tom a střežil vrchní šaty těch, kteří ho kamenovali. Tam kdesi můžeme vidět první předpoklad jeho obrácení. Byla to modlitba sv. Štěpána za nepřátele. Sv. Augustin tuto souvislost vystihuje svým výrokem: „Církev by neměla Pavla, kdyby se Štěpán nebyl modlil.“ Šavel se velmi aktivně zapojoval do pronásledování křesťanů.
Dnešní čtení ze Skutků apoštolů, vyjadřuje, jeho duchovní stav před obrácením těmito slovy: „Šavel ještě soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagogy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma.“ On sám spoutával muže i ženy a přiváděl je před Veleradu. Dokonce si od Velerady vyžádal plnou moc, aby to samé mohl konat v Damašku. Takto popisují Skutky apoštolů, jakoby vnější rámec událostí, tak jak ji vnímali křesťané. Šavel, je podle tohoto popisu, zlým člověkem, kterého by podle našich kritérií, měl Pán Bůh spravedlivě potrestat.
On sám na jiném místě popisuje svůj vnitřní stav před obrácením trochu jinak: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni, a víru v Ježíše Krista jsem pronásledoval až na smrt, muže i ženy jsem dával spoutat a uvěznit, jak mi může dosvědčit velekněz a celý sbor starších. Od nich jsem dostal doporučující dopisy pro židovské souvěrce v Damašku a vydal jsem se tam, abych tamější stoupence nové víry přivedl v poutech do Jeruzaléma a dal je potrestat.“ (Sk 22,3-4)
Na jiném místě ve svých listech Pavel poukazuje, že tyto věci dělal z nevědomosti. Můžeme říci, že subjektivně byl přesvědčen, že koná dobře a správně. Možná se Pán Bůh i proto nad ním smiloval, že byl horlivý a myslel si, že tím slouží Bohu. Psychologicky nepochopitelné je to, že se v jednom momentě, úplně změnil. I z tohoto všeho můžeme pochopit, jak těžké je někoho správně posoudit. Jedině Bůh vidí do srdce. Pro jedny byl Pavel člověkem, kterým je třeba opovrhovat, ale pro Boha byl vyvolenou a vzácnou nádobou. Jednou bude se stejnou horlivostí pracovat na šíření Evangelia o Božím Synu. Z toho všeho můžeme pochopit, že na počátku obrácení stojí Boží milost. Sv. Pavel to vyjádří později ve svých listech: „Bůh nás miloval, když jsme ještě byli hříšní.“
Na cestě do Damašku ho zasáhl Bůh. Toto setkání se Vzkříšeným Kristem, zcela změnilo osobnost sv. Pavla. Skutky apoštolů říkají: „Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: “Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?” Zeptal se: “Kdo jsi, Pane?” Ten odpověděl: “Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.” Odkud víme o tom, že to byl skutečně Kristus, kdo se zjevil Pavlovi? Dosvědčují to jeho slova a víme to i z tvrzení Pána Ježíše, který o sobě prohlašuje: „Já jsem Světlo světa!“ A zejména tak můžeme usuzovat na základě změny, která se s Pavlem udála. O jaké Světlo se zde jedná. Je to psychické Světlo, živé a osobní, Světlo blaženosti, pravdy, radosti a krásy. Je to Světlo, které vyzařuje teplo lásky a porozumění. Je to Světlo poznání všeho. Je to Světlo, které od té chvíle, bude prozařovat všechny chvíle Pavlova života, a které budou podnětem jeho meditací.
Listy sv. Pavla jsou svědectvím toho, že Pavel poznal Boha. Nikdo z apoštolů nemá takovou hlubokou zkušenost s Kristem, jako Pavel. Jemu se zjevil Oslavený a Vzkříšený Pán, jež sedí po pravici Otce a skrze kterého, a pro kterého, bylo všechno stvořeno. Toto poznání mění i jeho životní styl. Pavel chce uchvátit, získat Krista, protože všechny, věci, když je porovná s ním, jsou jen přeludem. Zajímavý je plod tohoto zvláštního setkání: Horlivost v apoštolátu. Nikdo z apoštolů se tak nenamáhal při šíření evangelia, jako Pavel, žádný z apoštolů nepřinesl tolik obětí, jako Pavel. I tato opravdu enormní horlivost, je znakem toho, že se Pavel v určitém momentu setkal s tím, který ho zcela uchvátil.
Ježíš Pavlovi vytýká: „Proč mě pronásleduješ!“ Pavel by mohl namítat: „Pane, tebe nepronásleduji, jen jednotlivé křesťany.“ Moderní člověk by řekl: „Pane, proti tobě nic nemám, ale církev neuznávám!“ Ale Církev, to je tajemství Kristova tajemného těla. I kdyby lidský faktor v Církvi selhal, je zde podstatně hlubší a skrytější působení Krista, který žije a roste v každém křesťanovi, a proto si Církev i přes své lidské chyby, zasluhuje úctu. Úctu si zasluhuje pro tajemství Vtěleného Slova, které v ní působí a přivádí lidi k posvěcení.
Člověk „Starého zákona“ dobře věděl, kdo je tvůrcem jeho dokonalosti, a proto se modlil: „Bože, stvoř ve mně srdce čisté a v mém nitru obnov ducha pevného. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha“. V prvním listu Timotejovi, slyšíme tato slova: „Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života..“ Sv. Pavel apoštol, který sám na sebe zakusil velikost Božího slitování, nám hlásá a jak sám říká, je to spolehlivé a zcela věrohodné, že „Kristus Ježíš přišel na svět, zachránit hříšníky.“ Aby se člověk uměl z toho radovat, musí přijmout i to následující Pavlovo vyznání: „ze kterých první jsem já“. Dokud člověk nepozná svoji vlastní hříšnost, nepozná ani radost z evangelia. Dokud nepochopil, že on sám, ten slušný člověk, je tím ztraceným případem, který na svém polepšení nedokáže udělat ani to nejmenší, pak nepochopí podstatu radostné zvěsti evangelia. V každém svatém přijímání, při každém čtení Božího Slova, při každé modlitbě, se můžeme setkat s tímto úchvatným Pánem, který jediný stojí za to, abychom pro něho žili i umírali!