3. Velikonoční neděle „B“

„Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ Toto jsou slova Vzkříšeného Krista apoštolům a zároveň jsou tato slova adresované nám všem. My všichni jsme pozváni, abychom vydávali svědectví o odpuštění hříchů. Naše služba se dá nazvat i službou smíření. Protože skutečným a nejvážnějším problémem člověka a světa je hřích. Nejsou to politické a ekonomické problémy, které otřásají tímto světem, ale je to hřích v politice i v ekonomice, který ničí svět. Záchrana světa spočívá v pokání a ve smíření s Bohem.

Odpuštění hříchů přichází jako Boží odpověď na ten nejstrašnější zločin jakého se člověk mohl dopustit. Přestože z naší strany šlo o největší zločin, ze strany Ježíše šlo o nejšlechetnější dobrý skutek. Ježíš udělal z toho oběť, kterou přinesl Otci v eucharistii. Sv. Peter tento největší a nejstrašnější hřích charakterizuje takto: „Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky.“ V Ježíšově případě to opravdu nebyla politika Římanů, která ho zabila. Totiž: „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí.” Ještě nikdy, ani jeden národ porobený cizí mocí, neměl takovou šanci skutečné svobody jako Izrael v den Velkého Pátku. Velmi plastický vykresluje tuto situaci Janovo evangelium. Když židé obviňují Krista před Pilátem, že musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího, Pilát se naláká a od té chvíle ho chce propustit. Jeho pokus vrcholí tím, že prohlašuje Ježíše za židovského Krále: „Hle, váš král!“ Tedy ne okupační moc ale hřích zabil a vždy zabíjí Krista v nás. I pod panstvím Římanů lze přijmout a uskutečnit Spásu. Největším problémem světa je hřích.

Co tedy máme dělat, abychom se vymanili z moci hříchu? „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny (budou setřeny).“ Protože Ježíš je smírnou obětí za naše hříchy a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. Víra v odpuštění hříchů patří k základním článkům našeho Kréda, ale patří i k našemu osobnímu, každodennímu přesvědčení? Věříme, že nám Bůh opravdu odpouští skrze svého služebníka kněze, hříchy? Nebo jsme ke svým hříchům stále přivázaný jako pes k boudě?

Když kněz rozhřešuje kajícníka říká: „Bůh ti hříchy odpustil, jdi v pokoji!“ Plodem víry v odpuštění hříchů je pokoj s Bohem. Ježíš přišel proto, aby nás vysvobodil z moci hříchu, protože každý, kdo hřeší je otrokem ďábla. A člověk chce být svoboden, protože velmi krutě na nás doléhají vlastní viny. Člověk se totiž každým těžkým hříchem znovu dostává pod zhoubný a vražedný vliv ďábla. Bůh chce, abychom nehřešili. Chce, abychom mu věřili, a pak se opravdu vysvobodil z moci hříchu. Bůh chce abychom mu věřili, že žádný hřích nás neudělá šťastným.

„Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za (hříchy) celého světa.“ Od momentu Kristovy smrti je odpuštění hříchů objektivní skutečností, která existuje nezávisle na nás. Od nás se očekává, abychom si ji ve svátosti smíření svobodně přisvojili, abychom ji aplikovali na svůj zbabraný život. Bůh z našich ramen snímá tíhu vín. „Bůh ho vzkřísil pro naše ospravodlivění.“ On sám si naložil naši vinu na svá bedra, abychom mohli znovu povstat a kráčet vstříc Bohu ve víře, naději a lásce. Tak úžasné je Boží milosrdenství vůči nám. Možná jsme nyní jako apoštolové, o kterých evangelium říká: „Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a (jen) se divili.“ Totiž právě Vzkříšení Krista je skutečností, která vede k ospravodlivění. Vzkříšení Krista prožíváme každý v sobě, když se znovu snažíme povstat ze svých hříchů.

Údiv je první reakce na velké Boží věci, ale je třeba tomu uvěřit, abychom se dokázali z toho těšit, aby se tato pravda mohla stát motorem naší snahy po Spáse, aby se mohla tato pravda stát naším svědectvím, abychom i my měli svědectví o odpuštění hříchů, neboť toto je naše určení. Jsou křesťanská společenství, kde se fakt hříchu neguje, ale to není správný postup. Hřích je skutečností, ale i odpuštění hříchů je skutečností. A člověk cítí, že mu nic nepomůže, pokud ho i lidé prohlásí za nevinného, když jeho vlastní svědomí ho obviňuje. Je třeba hledat jinou cestu. Přiznat svůj hřích. Přijít s ním před našeho zastánce Ježíše Krista, Spravedlivého a prosit o odpuštění. A Bůh je tak veliký, že když přiznáváme svůj hřích, on nám hřích odpouští, doslova jak říká apoštol Petr: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“ Tvůj hřích bude nebo již je setřen, proto nechoď smutně, jak ten, kdo nemá žádnou naději. Uvěř Bohu a těš se jako člověk, který našel velký poklad.

A snaž se splatit láskou tomu, který tě tak nesmírně miluje. Lásku k Bohu prokážeme když budeme poslouchat jeho přikázání. „Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.“ V našem životě se musí objevit Boží láska a ne beznadějný strach. Naše láska je odpovědí na Boží lásku, v kterou musíme uvěřit a která se projevuje i v tom, že nám Bůh hříchy odpouští. Kdo miluje poznal Boha, kdo nemiluje nepoznal Boha. Pokud není v nás láska, stále nejsme křesťané, i když chodíme do kostela, i když přistupujeme k svátostem, i když vyznáváme Krédo. Jen Láska v nás je zárukou nového života, znamením toho, že v nás přebývá Boží Duch. Prosme Pána Ježíše, abychom i v dnešních časech dokázali vydávat i odloučeným bratrům, kteří neznají svátost smíření, velké a slavné svědectví o odpuštění hříchů.