V dnešním evangeliu pokračujeme v řeči o eucharistii. Ježíš řekl zástupům: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.“ Ježíš učí, že víra v něj je Boží milostí, ale tato Boží milost má určité lidské předpoklady. O kousek dál slyšíme: „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.“ Kde můžeme slyšet Otcův hlas? Tím hlasem Boha Otce je naše vlastní svědomí. Bůh již při stvoření člověka vložil do lidského srdce Boží Slovo. Boží Slovo je přítomno v našem nejhlubším nitru a my pokud jsme čestní vůči sobě samým, musíme přiznat, že Ježíš mluví souzvučně s tím, co říká naše vlastní svědomí, mluví z hloubky našeho srdce.
Kdo nerespektuje hlas svého svědomí a nevšímá si ho, nemůže dojít ke Kristu. Ale, kdo žije podle svého svědomí, je schopen otevřít se Kristu a jeho spasitelnému zásahu, je schopen rozpoznat Krista, jako Boží Slovo, skrze které bylo všechno stvořeno. My všichni ho v sobě nosíme, jako své nejtajnější nitro, jak svou nejskrytější touhu po blaženosti, po kráse, po pravdě, po plném životě. Když se nevěřící člověk setkává s ohlašováním Krista a je alespoň trošku upřímný vůči sobě samému, musí konstatovat, že všechno, co Kristus učí, je v největší hloubce jeho vlastního srdce. Kristus nám zjevuje jakoby zvenčí to Slovo, skrze které jsme byli stvořeni, to Slovo, pro které jsme byli stvořeni. Zjevuje smyslům a rozumu to, co už je v našem srdci.
„Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce.“ Nejsme všichni mystici, abychom po dlouhém a usilovném očišťování mohli objevit podobu Boha v hloubi své duše a podle této podoby se nechali přetvářet. Proto se Bůh sám zjevuje jako Vtělené Slovo a vstupuje do naší lidské reality, vstupuje do našeho vědomí i skrze naše smysly. Naše tělo se potřebuje i smysly dotknout Kristova Těla. I svým lidstvím máme vstoupit do skutečnosti Boha. Podle něj se chceme nechat tvarovat.
„Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný.“ Co to je věčný život? Věčný život to je ustavičný rozvoj, ustavičný růst do podoby Nekonečného a Neomezeného Boha Otce. To se děje tehdy, když přijímáme Krista, jako svůj Život. Smrt se nám po dědičném hříchu jeví jako milostivé omezení našeho pomýleného růstu. Bůh nechce, aby se zkažený a zvrhlý člověk stal vládcem všech věcí. Nechce, aby tyranie lidské zvrhlosti vládla věčně. Ale když se začneme rozvíjet v souladu s jeho vůlí, souhlasně s jeho Slovem, tehdy si přeje a chce, abychom existovaly věčně. Ježíš sám je tím Slovem, semenem, zrním, které vlastní silou poroste v prostoru naší ochoty, jen ho třeba vírou přijmout do sebe.
„Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře.“ Když žijeme z Krista a jeho tajemství, Bůh sám nám garantuje věčný život. Smrt už neprožívám jako katastrofu, jako definitivní zničení moci člověka, ale jako přechod do vyššího světa, kde budeme moci poznávat Boha bezprostřednější.
„Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Než půjdeme v rozjímání dále, zamysleme se nad samotným posláním a podstatou chleba. Podstata chleba je v tom, aby nám zprostředkoval životní energii ze slunce, abychom mohli pracovat a růst. Bez pozemského chleba by naše hmotná existence zhasla. Museli bychom zemřít. Chléb, který přijímáme, kromě toho, že nám dává potřebnou energii, dává nám i prvky, z nichž je budováno naše tělo. Požíváme sice chléb, ale proměňujeme ho na své tělo. Ježíš však o sobě prohlašuje, že je živým Chlebem. Tedy ne chlebem, který v nás samých má účast na oživení. Chléb, který kupujeme z obchodu je mrtvý chléb. Mnoho živých zrn muselo projít ohnivou výhní smrti, aby jsme jej mohli požívat. Ježíš je živý Chléb, který má moc proměnit nás do své podoby. Když žijeme z tohoto chleba, budeme žít navěky.
Eucharistie je plodem Stromu života, který je uprostřed ráje. Strom Života je Tóra, věčný Boží zákon, zákon Věčného Života – Kristův kříž. Ježíš je chlebem života, živý chléb. On je chlebem svou podstatou, protože dává život. On se nestává chlebem až v okamžiku proměňování. On je věčným Chlebem. Pozemský chléb byl vybrán za matérii této nejúžasnější svátosti, protože nejlépe odpovídá povaze samotného Ježíše. On je dobrý jako kus chleba. Ježíš se doslova představuje: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Svět žije a existuje z oběti. Kdyby mezi námi zhasla schopnost lásky „obětovat se“, zhasl by život. Slunce by přestalo vydávat Světlo, Slunce by se odmítlo stravovat, člověk by se přestal rozmnožovat, protože každý nový člověk přichází na tento svět za cenu oběti.
Eucharistie je tím pokrmem, z něhož můžeme čerpat sílu k oběti. Eucharistie je obětí. „Chléb, který já dám, je mé tělo, které obětuji za život světa.” V tomto verši je narážka na životadárnou smrt Kristovu na kříži, z níž vyrazili prameny nového života ale zároveň je zde poukaz na Tajemné tělo Kristovo, které se stalo nositelem tohoto nového života. V tomto těle Kristus zvítězil nad hříchem a smrtí a teď nás zve, abychom z něho čerpali sílu k zápasu.