V dnešním zamyšlení se podíváme na podobenství o rozsévači. Co nám chce prostřednictvím tohoto podobenství říci Ježíš? Pán Ježíš přirovnává Boží Slovo k zrnu a hlásání Slova ke rozsévání. Zrno má svou podobu a tvar a přece, když padne do země, začne v něm pracovat vnitřní síla, která ho navenek změní a ono začne růst. Boží Slovo je „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a pronáší soud i nad nejvnitřejšími lidskými myšlenkami a hnutími.“ (Žid 4,12)
Když mluvíme o Božím Slově, musíme si uvědomit, že nehovoříme o věci ale o Živé Osobě. Je to Božská Osoba, skrze kterou bylo všechno stvořeno a skrze kterou Bůh komunikuje s naším světem. Bůh skrze své Slovo zjevuje sám sebe a zjevuje i svůj věčný plán. Bible je písemně zachyceno Boží Slovo, ale Ono existuje jako samostatná Živá Božská bytost, skrze kterou a pro kterou bylo všechno stvořeno. Každá stvořená skutečnost povstává Božím Slovem a každá dokonalost je účastí na tomto Božím Slově. Ono je zdrojem každé dokonalosti a každého pohybu kupředu.
Boží Slovo má ještě jiné kvality, neboť je zároveň Věčné, Nezrušitelné a Neměnné. Vidíme to i v postoji Boha vůči stvořenému světu. Bůh se svého plánu nezřekl ani když zhřešili andělé, ani když zhřešili lidé. I když je Boží Slovo vrcholně účinné, přece o něm platí, že respektuje svobodu stvořených bytostí. Jedině ve vztahu ke svobodě stvořených bytostí se může stát, že se toto Slovo nemůže prosadit, že člověk nebo anděl odpoví na Boží stvořitelská výzvu k dokonalosti: „Já nechci!“
Často se dostáváme vůči Božímu Slovu do duchovního zmatku, když chceme toto Slovo žít čistě lidskou silou. Správný postoj ke Slovu Božímu nám ukazuje Panna Maria při zvěstování. Ona nás učí, že každé Boží Slovo třeba přijímat s vírou v moc Boží a s ochotou ponechat mu v sobě prostor k realizaci. „Ať se mi stane podle Tvého Slova!”
Pán Ježíš nám v dnešním podobenství ukazuje vadné postoje vůči Božímu Slovu: Příčinou prvního selhání je podle Matoušova evangelia „nechápavost“ – „Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.“ (Mt 13,19) Sv. Pavel říká: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,14) Je logické, že to co nepochopíme, si obyčejně nedokážeme zapamatovat a pak podle toho ani žít. Při poslechu Božího Slova potřebujeme zvláštní Boží pomoc, světlo Ducha svatého, abychom ho mohli pochopit. Neboť jen v Božím světle můžeme spatřit světlo Slova. Ďábel číhá na každé Boží Slovo, jako ti ptáci na kraji silnice a snaží se ho vyrvat z našeho vědomí a paměti. Lékem proti této chorobě je otevření se Kristu, vydání svého života, prosba o Ducha Svatého, aby nám pomohl chápat a aby nám připomněl Slovo, které jsme slyšeli.
Druhou příčinou je nestálost – trpí jí člověk, který vyslechne to Slovo a hned ho s radostí přijímá; zatím je vše v pořádku a vypadá to na dobrou úrodu. Avšak tento člověk nemá v sobě kořen, je nestálý. Když pak pro to Slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadají. Je to člověk, kterému chybí duchovní hloubka. Dokáže se nadchnout, ale jen na povrchu. Kořenem duchovního života je osobní modlitba, spojení s Bohem. Člověk trpí nestálostí, protože se nemodlí, protože není vnitřně v Bohu zakořeněný. Pokud v sobě někdo objevuje tuto nezakořeněnost, ať usiluje o spojení s Bohem v modlitbě. „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ – říká staré ruské přísloví. Jen ustavičná modlitba vede ke spáse.
Třetí příčinou je ustaranost o tento svět – trpí jí člověk obtížen světskými starostmi, zálibou v bohatství, všelijakými jinými vzniklými touhami. V takovém případě zrno padá do trní. Člověk sice vyslechne to Slovo, ale starosti tohoto světa a vábivé bohatství udusí v něm Slovo a ono nepřinese úrodu. Je to zkouška, která na nás doléhá zvláště v tomto čase. Nepodívat se do každého časopisu, nesledovat každý film, neletět za každou reklamou. To co se nepodařilo ptákům a suchu, se velmi často podaří trní, nebo ho často sami nahrneme na zaseto Slovo, protože si myslíme, že si tím zajistíme život. A výsledek – „udušené Slovo!“ Není čas pro Boha. Člověk se pomalu přizpůsobuje myšlení tohoto světa a opouští pozice Slova. Lékem proti této chorobě je dobrovolné přijetá chudoba, jako svoboda od věcí, od touhy mít. Dobrovolně přijatý kříž je pro zaseto Slovo jako podpěra kterou klademe k některým druhům zeleniny, aby ji ostatní rostliny neudusily. Kde ve svém životě zapíchneme tuto Boží podpěru vyrosteme nad trní svého života a budeme moci přinést úrodu.
Co tedy máme dělat, abychom přinesli úrodu?
1. Otevřít se Ježíši.
2. Modlit se.
3. Přijmout dobrovolnou chudobu jako svůj životní styl.
4. Vzít svůj kříž a následovat Ježíše.