V dnešním evangeliu můžeme vidět něco, co bychom mohli označit jako katastrofu. Vidíme bouři, která ohrožuje život apoštolů plujících s Ježíšem na druhou stranu. Zatímco apoštolové bojují o záchranu holého života, Ježíš spí spánkem Spravedlivého. Velmi zvláštní se nám může zdát tento postoj Pána, který si klidně spí, jako by nevěděl, co se děje. A když se konečně apoštolům podařilo probudit Ježíše, On jim vyčítá: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Že by skutečně tito muži neměli víru? Vždyť všichni pocházeli ze zbožného židovského lidu a všichni si plnili své povinnosti vůči Bohu a o Boží existenci nepochybovali, protože „Jen blázen si říká v srdci: „Bůh není!“
Pokud chceme lépe pochopit tuto zvláštní situaci musíme si ujasnit ještě několik věci. Pro Židy, žijící v době Pána Ježíše, představovalo moře sídlo démonů a bouře jejich běsnění, proti němuž byl člověk zcela bezmocný. Z druhé strany však věděli, to co čteme v knize Job, že Bůh je Pánem i moře a dokáže ho vtěsnat do hranic. Z tohoto hlediska, Ježíšovo vítězství nad bouří a rozbouřeným mořem, vnímali jako Božskou legitimaci. Je dobré si také uvědomit, že sám Ježíš tuto cestu přes moře naplánoval a přikázal. Kdo byl ve svaté zemi ví, jakou zvláštní polohu má Genezaretského jezero. Na jedné straně jsou vysoké horské štíty a pod nimi, doslova pod úrovní mořské hladiny leží toto jezero. Toto prostředí přímo provokuje bouře. Moudří rybáři znali své jezero a znali jeho záhady a proto se mu v určitých dobách a za určitých okolností raději vyhýbali. Např. když viděli, že se tvoří bouřkové mraky. Ale tuto cestu zorganizoval sám Ježíš a nejen On i apoštolové, ale i mnohé další loďky, poslušné jeho příkazům, se na tuto cestu dali. A teď, když jde o přežití, On si klidně spí. Jeho spánek chce být také kázáním jako jeho slova. On spí a zároveň nás chce cosi naučit.
Co tedy chce říci jeho výtka a narážka na slabou víru apoštolů? Jakoby říkal: „Ještě si stále neuvědomujete, kdo jsem a jakou mám moc? Ještě si neuvědomujete, kdo je s vámi ve vaší situaci?“ Může to být narážka ještě na něco víc. My lidé i my, kteří se nazýváme křesťany, mnohé věci na tomto světě považujeme za katastrofy. Považujeme je za tak velké zlo, že si je neumíme sloučit s Boží dobrotou. Naše prožívání těchto věcí je tak děsné, že nás vedou k něčemu, co lidově nazýváme ztrátou víry. Takto se nám mnohé skutečnosti kvůli nedokonalosti našeho pohledu zdají katastrofou. Prožíváme je tak proto, že nemáme víru. Ne víru v to, že když budeme chodit do kostela, tak nás žádná katastrofa nemůže stihnout. Toto není pravda a toto nám Pán Ježíš ani neslibuje. Rakovina stejně postihuje nevěřící i věřící. Pán Ježíš žádnému ze svých učedníků neslíbil, že pokud ho bude následovat, tak bude tělesně i duševně jen prosperovat. Naše víra to neslibuje a ani nezaručuje a tohto se ani netýká.
Víra je především osvojení si Božího pohledu na náš život. Můžeme to vyjádřit slovy sv. Pavla: „Víme, že všechno napomáhá k dobru těm, kteří milují Boha!“ Zde je vystižen problém. Vše záleží na tom, koho miluji a na koho nebo na co jsem se svým srdcem zavěsil. Lpím na sobě, na svém pozemském životě, na svých věcech, které představují pro mě jistotu nebo toužím po Bohu a lpím na Něm a uvědomuji si, že cesta k němu vede i skrze to, co nazýváme katastrofou. Vždyť největší katastrofou v lidském pojetí je smrt. Ale o téže smrti nám víra říká, že je bránou do věčného života.
Tato svoboda se rodí ze směřování našeho života. Zda žijí jen pro sebe, nebo tak jak to říká sv. Pavel: žiji pro toho, který za mě zemřel a vstal z mrtvých. Pokud žiji pro Krista, když jsem mu odevzdal svůj život, On mě osvobozuje z mé otrocké závislosti, která se točí jen kolem sebe a žije jen pro sebe a vše, co se jen trochu dotkne mého Ega, vnímá jako katastrofu. Katastrofou se nám v tomto smyslu může zdát i to, že stárneme, že nám ubývá vitalita, potence, že si už nemůžeme užít jako dříve, že jsme ztratili životního partnera nebo dítě. To vše se může zdát katastrofou pokud se na to díváme bez víry a když nemilujeme toho, který toto všechno do mého života zabudoval, abych dospěl až k Němu.
Ale také mi tohle všechno může pomoci k velebení Boha, pokud ho miluji a cítím, že mé tělo a jeho nemoci mi naznačují, že můj čas je již blízko, že můj Vykupitel je blízko. Mohu podobně jako sv. Terezka říci ve víře: „Pro mě nepřijde smrt, ale Pán Ježíš!“ Také mě může vést k velebení smrt blízkého člověka, když si uvědomím, že už je u Pána a že je konec jeho pozemského trápení. Vše závisí na tom, zda se na věci dívám s vírou a láskou nebo bez nich. Pokud jsem soustředěn jen na sebe a žiji sobecky, budu vnímat každý boží zásah jako katastrofu a to, že mě chce vzít k sobě do nebe budu vnímat jako násilný čin vytržení z mého světa a tam, kde bych mohl být nesmírně šťastný, budu prožívat hrozné utrpení. I my křesťané žijeme často tak pomýleně a sobecký, že se nám lékaři bojí oznámit radostnou novinu o ukončení našeho vyhnanství na tomto světě. Namísto důvěry v nesmírnou dobrotu Boha, žijeme v hrůze před Bohem. Ale víra to je především víra v to, že náš Stvořitel nás miluje.
O sv. Františkovi a o jeho přípravě na smrt je napsáno toto: „Těch několik dní, které mu ještě chyběly k návratu domů, využil k tomu, aby Boha chválil a své milované bratry vyzýval, aby chválili Krista s ním. On sám nakolik mohl – zpíval tento žalm: „Velikým hlasem k Pánovi volám, o milost nahlas Pána prosím …“ Také všechny ostatní tvory vyzýval ke chvále Boží a slovy písně, kterou předtím složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, pro všechny hroznou a nenáviděnou, vyzýval ke chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta. Lékaři řekl: „Jen odvahu, bratr lékař, řekni mi, jak blízko je už smrt, vždyť je jen branou k životu.“ Bratřím řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mě nahého na zem a tak dlouho nechte po smrti, než se projde jedna míle.“ a přišla jeho hodina a protože se na něm všechny Kristova tajemství naplnily, vznesl se blaženě k Bohu.“