Pán Ježíš na závěr dnešního podobenství říká: „Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Kniha Eklesiastikus říká o neodpuštění: „Hněv a zuřivost – to obojí je odporné, jen hříšný člověk se jejich pevně drží. Kdo se chce pomstít, ujde se mu pomsty od Hospodina, protože si jeho hříchy zachová pevně v paměti. Odpusť svému bližnímu, pokud ti uškodil: neboť i tobě odpustí viny, pokud o to poprosíš.“
Problém, o němž mluví evangelium je problém odpuštění a to odpuštění ze srdce. Velmi často děláme něco, co bychom mohli nazvat odpuštění z rozumu. V praxi to znamená, že se snažíme na věc nemyslet, zapomenout. Ono to funguje jen dokud se nám znovu nedostane do zorného úhlu ten, který ublížil. Pokud se tak stane, znovu se v srdci aktivizuje bolest prvotního ublížení a cítíme, že jsme vlastně neodpustili. Tato zkušenost nám ukazuje, že každé ublížení se dotklo především našeho srdce. Všichni máme v sobě zabudované, že ránu obvážeme, že vytváříme ochranu kolem zraněného místa.
Malé dítě je od přirozenosti obdařené něčím, co nazýváme „prvotní důvěrou“. Prvotní důvěra spočívá v tom, že od nikoho a od ničeho neočekáváme nic špatného. Očekáváme jen dobro, pro které jsme stvořeni. Toto je postoj, který je potřebný k tomu, abychom se dokázali setkat s Absolutním dobrem. Tento postoj člověk ztrácí, jakmile udělá zkušenost se zlem. Např. dítě běhá po louce bezstarostně s bosýma nohama dlouho, dokud ho nepíchne včela nebo nepoštípe nějaký brouk. Po takové zkušenosti se začne obouvat. Vytvoří si jakýsi ochranný kryt pro nohu. To co se navenek projeví jako ochranný krunýř, to je ovocem strachu v duši člověka. Dá se říci, že naše civilizace je civilizací dobře obrněných lidí. Mnoha lidem chybí ten nejelementárnější zážitek dobra, např. radost z toho, že se počali, že se narodili. Toto je kořen ateizácie světa.
O co tedy jde v odpuštění? Co chce Bůh od nás? Protože jsme lidé dobře opancéřovaná, přes náš pancíř často nemůže k nám proniknout ani Bůh se svým léčivým vlivem. Bojíme se dát krunýř dolů, ale pokud to neuděláme, nemůže Ježíš léčit. Co tedy máme dělat, pokud chceme ve svém životě uskutečnit toto prominutí ze srdce? Především si uvědomit, že odpuštění je nutnost, že se jedná o požadavek samotného Boha. Je to podmínka našeho uzdravení a naší spásy. Toto je absolutní nutnost, která se nedá na cestě uzdravení a spásy obejít. „Pokud člověk chová hněv proti bližnímu, jak si pak žádá od Boha, aby byl zdráv? Pro člověka sobě podobného nemá milosrdenství, a přitom se přimlouvá za své hříchy?“ Existuje reálná spojitost mezi odpuštěním a uzdravením nemocného člověka. Je to zkušenost, se kterou se setkáváme v běžné pastoraci i v medicíně. Kolikrát se stane, že se člověk začne uzdravovat, až když odpustí ze srdce.
Je třeba analyzovat své srdce a hledat v něm všechna bolestivá místa. Pokud spustíme film svých vzpomínek, zjistíme, že některé věci bolí i po dlouhém čase, který od nich uplynul. Právě tyto události musíme znovu prožít pod božím pohledem. Podívat se na ně očima víry. Apoštol Pavel nás vybízí: „Bratři, nepohrdejte Páně výchovou, vše, co se s vámi děje, je na vaši nápravu.“ Víra nám říká, že náš život není shlukem náhodného výběru a nesmyslů, ale že jsme předmětem výchovy samotného Boha, který svou pozornost stále obrací ke mně, k mému dobru. Tedy je třeba tyto skutečnosti znovu zpracovat s vírou.
Odpuštění ze srdce je podmíněno z naší strany ochotou odpustit. Samotné slovo odpustit naznačuje, že máme cosi pustit, čehosi se vzdát. Pustit pomstu ze svých rukou. Zároveň však potřebuji pomoc Ducha svatého, abych dokázal odpustit ze srdce. „Mysli na konec (všeho) a zanech nepřátelství, protože hniloba a smrt ti hrozí, jak to ustanovil (Bůh). Pamatuj na Boží bázeň a nezlob se na bližního! Pamatuj na smlouvu Nejvyššího a promiň vinu bližnímu!“ Každá mše svatá nám zpřítomňuje smlouvu s Nejvyšším, v každé mši vidíme úžasnou míru Božího odpuštění, které z kříže dělá spásu. Smlouva s Nejvyšším se uskutečnila v obětování těla a krve Ježíše Krista. Zde hledej sílu k odpuštění. Sv. Ambrož říká: „Tento chléb je odpuštěním hříchů!“