Někdy se mylně domníváme, že Pán Ježíš nás přišel osvobodit od závaznosti Zákona, který Bůh zjevil na hoře Sinaj Mojžíšovi. On však závazně prohlašuje: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ Někdy se domníváme, že nás Boží přikázání zavazují pouze na této zemi a po smrti na nás čeká jakýsi mohamedánský ráj, jakási blažená nevázanost. Tomuto nás Pán Ježíš neučí. A přece přináší něco nového. Novost zákona nespočívá v nových přikázáních, ale v tom, že Boží zákon je vložen mocí Ducha Svatého do srdce, že se Boží zákon stává součástí lidské přirozenosti, skrze přijetí Ježíše. Duch Svatý způsobí, že budeme prožívat skutečnou blaženost z plnění božích příkazů.
Mojžíšův zákon a jeho požadavky mravnosti nás stále zavazují. Jeho dodržování nám může pomoci přiblížit se Bohu. Jen rituální předpisy byly nahrazeny novým kultem, novou obětí a novým kněžstvím. Pátá kniha Mojžíšova obsahuje i zákon svatosti. Jen ten člověk, který ho zachovává, se může těšit z Boží blízkosti. Rovněž se můžeme na Boží zákon podívat jako na svůj „Návod k použití“. Člověk zůstává člověkem, dokud zachovává Boží zákon. Jeho příkazy se dotýkají i mezilidských vztahů. Mají zajistit, aby tu vůbec zůstal „lidský prostor“, v němž by se mohlo Boží zaslíbení realizovat.
Přikázání Mojžíšova zákona vytyčují podmínky, jak se dostat do zaslíbené země: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, které vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců.“ Ale tato přikázání jsou stejně závazně i v zaslíbené zemi: „Hleď, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mně to nařídil Hospodin, můj Bůh, abyste podle nich jednali v zemi, do níž chcete vejít a obsadit ji.“ Tedy nejde jen o přechodné příkazy, ale o příkazy, které vedou k plnosti života.
Vyžaduje to od nás stálou pozornost a ostražitost. Tak jako kdysi lidé v Ráji byli pozváni k tomu, aby si svůj ráj obdělávali a střežili, tak i my máme své chození s Bohem hlídat. „Zachovávejte je (hlídejte je) a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních“ Jen kvůli plnění Božích příkazů si i v očích nevěřících zasloužíme úctu a obdiv. Pokud se křesťané přizpůsobí tomuto světu a jeho pomýleným cestám, stanou se solí bez chuti, která je na nic. Pokud posloucháme Boží zákony, Bůh nám bude stále nablízku a my se na něj můžeme s důvěrou obracet. Pokud se odchylujeme od jeho příkazů i Bůh se odvrátí od nás.
„Jen si dej pozor a buď na sebe velmi dbalý, abys nezapomněl po všechny dny svého života na události, které viděly tvé oči. Ať nevymizí z tvé mysli a nauč jim své syny a syny svých synů!“ Otcové a matky, máte právo a povinnost vyučovat své děti a dokonce i své vnuky. Boží zákon je třeba vyučovat a to ne přednostně ve škole ale především doma. Svědectví rodičů a prarodičů je pro formaci dětí velmi důležité. Škola může zprostředkovat vědomosti, ale jen rodiče mohou předat víru.
Už od dob svatého Augustina má Desatero velmi významné místo v katechezi budoucích pokřtěných a věřících. V XV. století se zavedla obyčej vyslovovat přikázání Desatera v rýmovaných formulkách, které se snadno učili nazpaměť a byly uváděny v pozitivní formě. Ještě i dnes se takto používají. Církevní katechismy často vysvětlovali křesťanské morální učení podle uspořádání „deseti přikázání“.
Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje i křesťany a také ospravedlivěný člověk je povinen je zachovávat. II. vatikánský koncil prohlašuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů dostávají od Pána, kterému byla dána veškerá moc na nebi a na zemi, poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu stvoření, aby se všichni lidé spasili vírou, křtem a zachováváním přikázání.“
„Ať nevymizí z tvé mysli a nauč jim své syny a syny svých synů!“ V souvislosti s tím, co se děje ve světě, jen jednu poznámku. Když jsme byli ve Svaté Země viděli jsme množství dětí. Náš průvodce nám často zdůrazňoval, že průměrná ortodoxní židovská rodina má asi 8 dětí, arabská často ještě víc, říkal, že se máme připravit na Islamizaci, protože Evropa nemá děti. Je mi strašně líto za tím světem, který ještě má děti. V Orientu se nad dětmi nespekuluje. Jsou stále přijímány jako požehnání. Na západě a pomalu i v našich krajích je to už jen vzácné vidět tolik dětí. Možná někde na Slovensku na Oravě, možná pod Tatrami. Pomalu začínáme sklízet ovoce vlastní nerozumnosti, kdy se o staré lidi nemá kdo postarat. Je zde více starých lidí než dětí a z toho na nás nehledí žádná budoucnost. V dětech je požehnání a budoucnost národa. Jaká bude ta naše budoucnost?