Pán Ježíš v dnešním evangeliu prohlašuje: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ Někdy se, podobně jako Židé v době Pána Ježíše, mylně domníváme, že problémem člověka je Boží zákon a tedy prvořadá úloha Mesiáše spočívá v osvobození člověka od závaznosti Zákona, který Bůh zjevil na hoře Sinaj Mojžíšovi. Proč je to s námi tak? Protože po prvotním hříchu se nám Boží zákon jeví jako těžké až nesnesitelné břímě. Židé čekali od Mesiáše, že je osvobodí od tohoto těžkého břemene. A přiznejme se, že i my křesťané se občas domníváme, že nás alespoň po smrti čeká jakýsi mohamedánský ráj, jakási blažená nevázanost, svoboda bez zákona, možnost dělat, co se nám zachce. V zásadě to není špatná touha: moci dělat, co se nám zachce. Problém je v tom, že po prvotním hříchu se vůle člověka naklonila ke zlu a tedy často chceme to, co nám v konečném důsledku škodí a k tomu, co nám prospívá, se musíme nutit. Sv. Augustin to vyjádřil velmi trefně: „Boží Slovo se ti bude nejprve jevit jako nepřítel tvé duše, dokud nepochopíš, že je příčinou tvé spásy.“
Boží zákon je cestou spásy. Byl dán prvním lidem jako „návod k použití“. Když bible opisuje pád prarodičů, vzpomíná jmenovitě dva stromy: „Strom Poznání dobra a zla“ a „Strom Života“. Stromem Života je zjevené Boží Slovo, Boží zákon. Tímto názvem označují židé také válečky, na kterých je namotán svitek Tóry. Tedy jíst ze „Stromu Poznání dobra a zla“ může znamenat pohrdnutí Božím Zákonem, snahu vzít si život do svých vlastních rukou a žít jen podlá své vlastní představy, čisté z vlastních sil a pro sebe. Jako kdyby jste při koupi pračky řekli obchodníkovi, že nechcete návod k použití. Určitě by vám v takovém případě odmítl dát i záruční list. Člověk zůstává člověkem, pokud zachovává Boží zákon. Člověk je složitý systém, který se skládá z duše i těla a samotné lidské tělo se skládá z bilionů buněk. A tento celek může správně fungovat jen při dodržování určitých předpisů a podmínek. Jinak se porouchá a zahyne. Tentýž zákon byl dán Izraeli jako návod na cestu k plné svobodě z Egypta.
„Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ Mojžíšův zákon a jeho požadavky mravnosti nás stále zavazují. Jen rituální předpisy byly nahrazeny novým kultem, novou obětí a novým kněžstvím. Pátá kniha Mojžíšova obsahuje zákon svatosti. Jeho dodržování nám může pomoci přiblížit se k Bohu. Jen ten člověk, který ho zachovává, se může těšit z Boží blízkosti. Příkazy Zákona se dotýkají i mezilidských vztahů. Mají zajistit, aby zde vůbec mohl zůstat „lidský prostor“, ve kterém by se mohlo Boží zaslíbení realizovat.
Přikázání Mojžíšova zákona vytyčují podmínky, jak se dostat do zaslíbené země: „Nyní tedy, Izraeli, slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu a mohli obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, Bůh vašich otců.“ Ale tyto přikázání jsou stejně závazně také v zaslíbené zemi: „Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit.“ Tedy nejde jen o přechodné příkazy, ale o příkazy, které vedou k plnosti života. Tytéž přikázání platí i v nebi. „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.“
Vyžaduje to od nás stálou pozornost a ostražitost. Tak jako kdysi první lidé byli pozváni k tomu, aby svůj ráj obdělávali a střežili, tak i my máme hlídat své chození s Bohem. „Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení.“ Kvůli plnění Božích příkazů si i v očích nevěřících zasloužíme úctu. Když se přizpůsobíme tomuto světu a jeho pomýleným cestám, staneme se solí bez chuti, která je na nic. Když posloucháme Boží zákony, Bůh nám bude nablízku a my se na něj můžeme s důvěrou obracet. Když se odchýlíme od jeho příkazů i Bůh se odvrátí od nás.
Otcové a matky, máte právo a povinnost vyučovat své děti a dokonce i své vnuky. Boží zákon je třeba vyučovat a to ne přednostně v škole ale především doma. Svědectví rodičů a prarodičů je pro formaci dětí velmi důležité. Škola může zprostředkovat vědomosti, ale jen rodiče mohou zprostředkovat víru. Již od dob sv. Augustina má Desatero velmi významné místo v katechezi budoucích pokřtěných a věřících. Církevní katechismy často vysvětlovali křesťanské morální učení podle uspořádání „deseti přikázání“. Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a také ospravodlivení člověk je povinen je zachovávat. Vatikánský koncil prohlašuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů dostávají od Pána, jemuž byla dána veškerá moc na nebi a na zemi, poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby se všichni lidé spasili vírou, křtem a zachováváním přikázání.“
A přece přináší Ježíš cosi nové. Vždyť On sám je Živou a Vtělenou Torou, Vtěleným Božím Zákonem, Božím Zákonem v člověku. Novost nespočívá v nových přikázáních, ale v tom, že se Boží zákon, skrze přijetí Ježíše jako osobního Spasitele, znovu stává součástí lidské přirozenosti a mocí Ducha svatého je vložen do srdce člověka. Spása je v znovu přijetí Božího Slova, které se v osobě Ježíše Krista zjevilo. Duch svatý způsobí, že začneme chápat, jakým těžkým a až nesnesitelným břemenem je zákon hříchu, který vládne v naší narušené přirozenosti a začneme prožívat skutečnou blaženost z plnění Božích příkazů, z poslušnosti Božím příkazům. Vždyť poslušnost Božím příkazům je Láskou k Bohu, k sobě i k bližnímu a vede ke spáse, k obnově přebývání Boha v nás.