První čtení nám popisuje případ obrácení Námana, který byl vojenským velitelem syrského krále. Boží Slovo mluví o jeho vysokém postavení, ale zároveň odhaluje i jeho osobní tragédii – malomocenství. Jeho nemoc byla nutná k tomu, aby se sebevědomý vojevůdce setkal s vlastní bezmocí, ale zároveň také s mocí Živého Boha Izraele.
Možná jste si ani nevšimli jinou postavu, nebo lépe řečeno postavičku, která stojí v zákulisí tohoto příběhu. A pravděpodobně jste z textu ani nevycítili osobní tragédii malého děvčátka, které bylo násilně odvedeno do zajetí ze své rodné země a od své rodiny. Písmo Svaté výslovně říká, že šlo o malé děvčátko. Nebyla to „ta“ dívka, ale „to“ děvčátko. Z jejího vystupování ale necítíme žádnou tragédii. Ona pevně stojí na pozici víry svých bratrů a sester a to ji spájí s domovem. Je stále doma v Bohu, v jehož věří a skrze něho miluje i ty, kteří ji odvlekli do zajetí. Nebere svůj malý život jako tragédii, ale chce účinně pomoci svému pánovi a své paní. Když se dobře zadíváme na její příběh, zjistíme že v něm nejde o osobní tragédii malého člověka, ale o „velké poslání Božího dítěte“.
Děvčátko říká: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Děvčátko svědčí s jistotou. Neříká „asi by ho mohl uzdravit“, ale „ten by ho jistě malomocenství zbavil“. Ten podmiňovací způsob se netýká ani Boha ani proroka, ale Naamana. „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Toto svědectví s jistotou způsobuje, že se Naaman nejprve jde poradit se svým králem a pak se vydává na cestu.
Pak nám Písmo svaté na chvíli ukáže otřesný svět spekulaci vládců a politiků. Syrský král jde na všechno s pozice své moci a píše si jen se sobě rovnými králem. Jako rovný s rovným. A píše mu toto: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ Izraelský král se poradil se svými rádci a dvorskými lékaři, kteří měli vysoké školy a možná tituly zepředu i zezadu a oni mu potvrdily, že malomocenství je nemoc, která se léčit nedá. Čili z toho vyplývá, že král Asýrie hledá záminku k válce. Jde o politickou provokaci. Vědci vědí velmi dobře rozlišit co je možné a co není možné. Vypadá to tak, že se na dvoře Izraelského krále nepočítá vážně s Bohem, kterému je všechno možné. O tom svědčí i odpověď Izraelského krále: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“ Politik ve všem vidí jen politiku.
Náman chce své zdraví získat slušnější způsobem, chce si ho koupit. Vždyť si to může dovolit. Bere deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. Izraelský král upadne do ještě většího zmatku. Tentokrát to vypadá na vážné přesvědčení o tom, že on, král Izraele, to opravdu může udělat. A to je šílené. Král si trhá roucho. Vzdělání a světská moc nedává nikomu právo na disponování mocí, která patří jedině Bohu. Tato moc se dá aktivizovat jedině vírou, nadějí a láskou. V tomto smyslu Bůh upřednostňuje malých a v očích tohoto světa bezvýznamných lidí, aby skrze ně konal velké věci. Možná by stálo za zamyšlení, proč se vzdělaný člověk těžší stává nástrojem božím. Když si dobře všimneme systém školního vzdělání, tak zjistíme, že celý je budován na tom, aby nám ukázal, co není možné. „Odtud – potud“, dále je to nemožné. Chyba je vtom, že se zde počítá jen se schopnostmi člověka nebo přírody. S Bohem jako Stvořitelem Univerza se vážně nepočítá. Náš systém výuky nás učí nepočítat s Tím, kterému je všechno možné.
Když Boží muž Elíša slyšel, že si izraelský král roztrhl roucho, poslal mu odkaz: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“ Prorok je Božím mluvčím. Vystupuje a jedná jménem Boha. Zdá se, že král Izraele neví o moci proroka.
„Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ A tu Náman prožívá zkoušku. „Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství. Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Je nebezpečně dopředu si představovat jako bude Bůh konat. Naaman si představoval, že prorok vyjde k němu, bude vzývat jméno svého boha, rukou se dotkne malomocného místa a uzdraví ho. Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Boží způsob konání narazil na pýchu lidského rozumu. Jeho argumenty se zdají zcela logické.
Prorok Elíša posílá velkého vojevůdce Sýrie k vodě. Je to ponižující. Jako kdyby mu řekl: „Jsi špinavý, jdi se nejprve umýt!“ Takhle může jednat s nějakým izraelským rolníkem, ale ne s vojevůdcem Naamanem. Jak velmi uráží pýchu našeho rozumu jednoduchost Božího konání. Bůh nechce od nás nic velkolepé. Smíření s Bohem se děje skrze víru a křest. Je docela možné, že kdyby se do církve vstupovalo skrze nějakou bolestivou operaci, jako je například obřízka, mnozí význační lidé by do ní hledali cestu. Ale skutečnost, že nás Bůh ospravedlňuje zdarma skrze víru a křest uráží lidskou pýchu.
Naaman měl však jedno velké štěstí a to, že měl kolem sebe mnoho lidí, kteří ho měli opravdu rád. Jeho služebníci přistoupili k němu, přemlouvali ho a říkali: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ‚Omyj se, a budeš čist.“ Kdyby prorok žádal od tebe velkou věc, neudělal by jsi to? O co dříve, když ti řekl: vykoupej se a budeš čistý! A on dal na jích slovo. „On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.“
Na počátku tohoto příběhu, který bychom my dospělí a vzdělaní nejraději zařadili do říše legend a bajek, stálo malá holčička se svou velkou vírou v Boha, který může a chce pomoci. A na konci příběhu stojí znovuzrozený člověk, tělesně i duševně obnoven. „Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“