Otázka zákoníku z evangelia: „Které přikázání je první ze všech?“ (Mk 12,28) míří na to, co je nejdůležitější, co nesmí být nikdy porušeno. Obětovat můžeme jen nižší kvůli vyššímu, ale nikdy ne naopak. Odpověď Pána Ježíše, je citací příkazu, který z hory Sinaj přijal od Boha Mojžíš. Je to přikázání, bez něhož bychom se určitě minuli cíle, i kdybychom všechny ostatní přikázání zachovaly do puntíku. Láska nespočívá natolik v náklonnosti a v sympatii, jako spíše v důvěře Bohu a v poslušnosti jeho příkazům, nespočívá přednostně v krásných citech, ale ve sjednocení s vůlí Boží. Láska vůči Bohu je jednota dvou vůli, boží a lidské.
Přikázání lásky k Bohu začíná hebrejským slovem: „Šema“ – „Slyš“. Podle něj se nazývá i modlitba, kterou zbožní židé, vícekrát denně opakují a spočívá právě v recitaci tohoto přikázání lásky. Základním předpokladem jakékoli lásky je první podmínka: „Slyš“ Nedá se mluvit o lásce, kde není ochota poslouchat. V našem jazyce jsou to dvě slova, která vyjadřují jedno: „slyšet a poslouchat“. My všichni jsme tak zabraní sami do sebe, že naše vysvobození začíná tímto příkazem: „Slyš!“ Pokání začíná v ochotě poslouchat, co mi chce říct Pán. Možná se vám to bude zdát silné, ale láska vůči Bohu – to je poslušnost až k smrti, jak to zjevuje svým životem sám Ježíš.
Druhé slůvko hovoří o tom, komu je toto přikázání určeno: „Izraeli!“ Slovo Izrael se překládá jako Boží bojovník. Pokud se chceme Bohu líbit musíme v tomto světě přijmout duchovní zápas jako normu života. Bez zápasu ze sebou, bez zápasu s duchem tohoto světa, nemůžeme mluvit o lásce k Bohu. My všichni máme být Izraelem a stáváme se jím natolik, nakolik zápasíme se zlem z lásky k Bohu. Boží příslib týkající se přebývání v člověku, je silnou motivací v zápase s hříchem.
Stále jsme pokoušeni. U dětí je to pokušení sladkosti, u mladých smyslnosti, pro lidi středního věku pokušení bohatství a kariéry a pro ještě věkem starší pokušení moci a chamtivostí. Pokušení ještě není hříchem, hříchem se stává až když ho začneme následovat – svede nás a my zhřešíme. Nemůžeme zabránit, aby nám nad hlavou létaly ptáci, nemusíme jim však dovolit, aby si v našich vlasech udělali hnízdo. Jsme zodpovědní za to co uděláme. My totiž nejsme povinni zhřešit. I když naše nitro po prvotním hříchu velmi silně rezonuje s pokušením, někdy až tak, že se nám zdá, že toto je naše pravá přirozenost a že odmítnutí pokušení znamená naši smrt, přece když se začneme otevírat Božímu Duchu, mění se i naše přirozenost. Začíná nám chutnat dobro. Každé pokušení sice přichází od zlého, ale v Božích očích dostává jiný smysl. V každém pokušení jakoby se Bůh ptal: „Miluješ mě? Miluješ mě víc než sebe, jako svůj hřích?” Sv. František tvrdí, že „každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka“. Překonané pokušení je naším vyznáním lásky. Láska k Bohu má své těžiště v poslušnosti jeho Zákonu. Jen tehdy můžeme pravdivě říci Bohu: „Miluji Tě“, když se chráním hříchu v jakékoliv podobě. Všechno je hříchem, co nás vzdaluje od lásky k Bohu. Mnozí vědí, co je to láska k manželovi, k dětem, ale ví někdo, co je to láska k Bohu. Možná ji dokážeme chápat až když budeme z lásky k Bohu umírat. Bl. Jan Duns Scotus říká, že naše utrpení je možností milovat Boha víc než sebe.
„Hospodin, Bůh náš, jest jediný Pán!“ Slovo Hospodin je překladem slova Adonaj, které zase tvoří v hebrejských textech náhradu za Boží jméno JHWH, které Židé z velké úcty nevyslovovali. V době církvi se ten jistý titul dává Ježíšovi. Náš Bůh je jediný Pán a nikdo nemá právo na úctu před ním. V hebrejštině je zde užité slovo jedináček. A tím chtěl Mojžíš říci, že na Bohu máme lpět alespoň tak, jak lpí rodiče na svém jedináčku. Bůh má být náš jedináček.
„Miluj Hospodina, Boha svého!“ Je to úkol, se kterým nikdy nebudeme hotovi. Nikdy nemůžeme říct: „Už jsem miloval dost!“ Člověk dostal úžasnou možnost a schopnost milovat Boha. Bůh, který dal první přikázání, miluje člověka, kterého stvořil pro Lásku. Ten, jehož poznáváme rozumem jako Stvořitele světa, chce být poznáváme srdcem jako Milenec.
Bližního máme milovat jako sebe samého, ale Boha máme milovat víc než sebe samého. V lásce vůči Bohu máme překročit hranice svého egoismu. Proto může tato láska i bolet. Boha, svého Stvořitele, svého Otce a Původce, Boha, bez něhož bychom vůbec nebyli a netěšili se z daru bytí a života máme milovat celým srdcem, duší, ze všech svých sil a z celé své mysli. On má být na úplně prvním místě v našich srdcích, dokonce ještě před námi samými. Boha máme milovat víc než svůj život, neboť v něm je Věčný Život. V Žalmu slyšíme: „Tvá milost je lepší než život.“ Pozemský život je velkou hodnotou, ale přátelství Boha, jeho milost, je úžasnější. Myslíte si, že Bůh, který stvořil člověka v jeho nádheře, „po tělesné stránce k podobě svého Syna a po duchovní stránce ke svému vlastnímu obrazu“, je snad méně vzrušující než člověk. Ten, který krásou obdařil hvězdné nebe a majestátem horské štíty, musí být majestátnější a krásnější. Ten, který rozhýbal planety, hvězdy a galaxie na jejich cestách a který hýbe každým elektronem v atomu, který dal do pohybu mohutné řeky, má toto všechno v sobě v nekonečné a dokonalé míře.
Boha mám milovat celou svou bytostí. Poslušnost Božímu Slovu je láskou k Bohu, protože On se zjevil ve svém Slově a nemá jinou povahu a jiný charakter než ten, který nám zjevuje Ježíš. Je láskou i k sobě samému, protože naše spása, naše dokonalost a naše určení je: „být božím obrazem“. Toto úsilí o lásku způsobí, že sám Bůh – Láska, přijde a obnoví si v člověku svůj příbytek a z naplnění příslibu Božího přebývání v člověku pramení naše věčná blaženost. A je to současně i láska k lidem, protože všichni lidé a dokonce i celá příroda očekává „zjevení se Synu Božích“.
A tak jak se Boží přikázání týkají celého života, tak i láska k Bohu proniká celým životem člověka, celou bytostí: srdcem, duší i myslí. Pokud se zamilujeme, spontánně začneme myslet na osobu, která nás svým zjevem uchvátila. Může se stát, že osoba, do níž jsme se zadívali, nám odkáže: „Ani na mě nepomýšlej!“ Zakazuje nám myslet na ni, svazovat ji svými myšlenkami a touhami. Ale Bůh, který nás nesmírně a nekonečně převyšuje, nám dovoluje a dokonce důrazně přikazuje: „Mysli na mně! Touž po mně! Těš se na mě! Miluj mně!“ Nám je dovoleno na něj myslet! Nám je přikázáno po něm toužit! Ten, který vše stvořil, chce, aby si ho miloval.
Máme ho milovat celou svou myslí. My si uvědomujeme sebe jen částečně. Bůh nás svou myšlenkou tvoří a udržuje v bytí. On je základem pro každé vědomí a poznání. Všechny naše myšlenky jsou mu zřejmé. Proto je důstojné a správné ze všech svých myšlenek udělat modlitbu. Nemyslet monologický ale dialogický. Nemyslet tak jakoby Bůh nebyl svědkem každé myšlenky, ale všechny myšlenky směřovat k Němu. Je velmi bolavé, když je Boží pozornost stále upřena na člověka a člověk myslí jakoby Bůh nebyl stálým svědkem jeho myšlenek. Nemyslet na Boha je hřích. Vždyť je to vlastně součást prvního přikázání. Milovat Boha celou myslí.
Sv. Řehoř z Nazianzu (326-390) nám zanechal tuto myšlenku: „Ustavičně žij v modlitbě a vždy děkuj Bohu za všechno, cokoli se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání od hříchu. Něco jiného je láska k moudrosti, a jiné je pamatování na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější než dýchání a pokud se možná tak vyjádřit, víc ani nemáme nic jiného dělat, jen rozjímat dnem i nocí, večer, ráno i na poledne rozjímat a vzdychat a velebit Pána v každém čase, ležíc i stojíc, kráčejíc po cestě (Dt 6,7) a také při práci pamatovat na Boha a tímto pamatováním růst v čistotě. “