I my bychom mohli podobně jako apoštolové referovat Panu Ježíši o nějakém teroristickém útoku anebo o nějaké živelné pohromě. A jeho reakce by byla asi podobná té, kterou máme možnost vidět v evangeliu. Lidé uvažovali asi takto: „Ti, kteří takto těžce trpěli, musely být i mimořádní hříšníci.“ Pán Ježíš je usměrňuje v tom smyslu, že nebyly o nic horší než ostatní. „Když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete!“ Jeruzalémská bible překládá: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete!“. Ale co to je pokání? Často si zaměňujeme pokání se svátostí pokání (smíření), i když nejde přesně o to samé. I když zpověď nazýváme „svátostí pokání“, pokání je významově širší pojem. Pokání se činí. Když jsem zhřešil, mám to napravit. Pán Ježíš neříká: „Když půjdeš ke zpovědi, je to v pořádku!“ Zpověď je jen malou částkou z toho, co pokání všechno zahrnuje. Kdyby naše zpověď byla správně prožívaná, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů, bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není pokáním.
Potřeba pokání vyplývá ze situace člověka po dědičném hříchu a patří k základním požadavkům Božího Slova. Adam byl stvořen, aby se stal Božím obrazem, místem Božího Vtělení a Zjevení Boha – Lásky. Zhřešil tím, že si vzal život do vlastních rukou a rozhodl se žít jen podle sebe a pro sebe. My všichni jsme tuto formu života zdědili po něm. Jsme vůči Bohu hříšné „soběstační“. Řecké slovo pro hřích „ADIKIA“, vyjadřuje, že každý hřích je nespravedlností vůči Bohu, popíráním Božího práva na člověka. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu, vůbec není v pořádku. Prvotní hřích způsobil, že se rodíme ve stavu bezbožnosti (ASEBEIA) a z ní pramení naše morální bezmocnost, další hříchy jsou ovocem prvotního.
Většinou, když se zamýšlíme nad svou hříšností, považujeme za svou největší chybu určitou danost, se kterou jsme se narodili, něco, za co v podstatě ani nemůžeme a s čím si nevíme rady. Ve vítězství nad hříchem hledáme svou spásu a jsme zoufalí, když zjišťujeme, že s určitými věcmi nevíme přes nejlepší vůli něco pozitivního udělat. Naše duchovní úsilí se vyčerpává v tom, na co nemáme sílu, a proto po určitých zklamáních přijímáme jako normální stav určitý kompromis s hříchem. Naše situace se podobá člověku, který je od narození nemocný. Moudrý lékař mu nebude vyčítat stav, ve kterém se narodil. Může mu však vyčítat, když mu naordinuje účinné léky a zjistí, že jej nebere. Od chvíle, kdy existuje dostupný lék, je zodpovědný za svůj stav. Bůh nám dává lék ve svém Synovi. Náš základní skutek pokání tedy spočívá v přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele. V uznání Božího nároku na sebe. Slovo víra, v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má asi takový smysl, jak nechat se vést. Je to opak toho, co udělal Adam. Pokání to je zřeknutí se sebevlastnění. Je to znovudarování se Kristu.
Pokání je ochotou přijmout Boží Království v osobě Ježíše Krista. Každý člověk musí osobně přijmout Ježíše jako svého Spasitele a Pána: až potom bude moci zakusit radost z Boží Lásky a pochopí Boží plán spásy pro svůj život. V tom spočívá celá skutečnost možné pozitivní změny. To co nazýváme „svatým přijímáním“, nespočívá jen v tom, že otevřeme ústa po tom, co jsme řekli „Amen“ k Tělu Kristovu. Ve svatém a životodárným přijetí Božího Syna jde především o to, aby se Boží Slovo, II. Božská osoba stala vůdčím principem – životem, mého života. Toto je základní princip svatého přijímání. Prvořadá je snaha přijmout Boha, který se zjevuje v Slově. Je to základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem. A naopak: „Kristus ve vás, naděje slávy“.
V hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem tešuva a to je odvozené od slovo Suva = návrat. „Suva Jisrael ad Hašem elokecha“ – „Vrať se, Izrael, k Hospodinu, tvému Bohu!“ Pokání, to je návrat domů k Otci. Sv. Anton z Padovy mluví o pokání jako o svatbě plné radosti. V řečtině se pro pokání užívá termín metanoia, co znamená: „Změňte smýšlení!“ a vyjadřuje duchovní podmínku návratu k Bohu a společenství s Ním: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.“
Ježíšova výzva k pokání, která neklade přednostně důraz na vnější skutky, pytlovinu, popel, půsty a sebezápory, ale na obrácení srdce. Vnitřní pokání je radikálně nové zaměření celého života, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství. Toto obrácení srdce provází spásonosný smutek. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, se zachvěje hrůzou z tíhy hříchů a začíná se bát urazit Boha a odloučit se od Něho. Sv. Klement Římský říká: „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce: vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“ (List Korintským).
Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo sv. i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitba, almužna, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k bližním. Čtení Písma sv., Modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon Bohopocty, oživuje v nás ducha obrácení a přispívá k odpuštění hříchů. Slyšení Božího slova má sílu. Opravdové a plodné pokání začíná tam, kde se stáváme učedníky Ježíše. Bůh je blažeností, ale můžeme ho takto poznat jen tehdy, když se správně naladíme. Po dědičném hříchu jsme jako rozladěné rádio. Přestože jsou v éteru kolem nás rádiové vlny, na kterých je krásná hudba, nejsme schopni se z ní těšit, dokud si nenaladíme přijímač na správnou frekvenci. Ve vztahu k Bohu je tou správnou frekvencí „Boží Slovo“ a tím naladěním „náš souhlas“.
Držme se Ježíšových slov: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) Jde o to, aby se ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu. Musí se vzdát místa zbožňování a uvolnit ho Bohu. Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Nechtít být středem všeho. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii, protože v ní je zpřítomnění oběť Krista, který nás smířil s Bohem: ní jsou živeni a posilování ti, kteří žijí z Kristova života. Eucharistie řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V ní se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích. Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle táhne ke zlému. Musíme dělat to, co vyžaduje Ježíš. On je náš životní styl. Nemůžeme koketovat s hříchem, když chceme přistupovat k eucharistii.
O sv. Františkovi čteme: „A ačkoli sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, mluvíc prostě s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.“ A bratr Egíd říkával: „Dělejte, co vám říká tento můj duchovní Otec, protože vám říká to nejlepší.“