3. postní neděle „B“ – (Ex 20,1-17) – “Dekalóg”

Čtení z knihy Exodus, nám klade před oči Desatero, Dekalog. Slovo „Dekalog“ můžeme přeložit jako „deset slov“. Těchto „deset slov“, Bůh zjevil svému národu na svaté hoře. Napsal je „svým vlastním prstem“, na rozdíl od jiných příkazů, které napsal Mojžíš. Už jako malé děti jsme se učili text Desatera nazpaměť. Je dobré, když se člověk s důležitými věcmi seznámí co nejdříve, ale hrozí tu jedno nebezpečí. Mnoho věcí se předává dětem z pozice autority dospělých a často se k tomu připojují i určité sankce (např. když neposlechneš, dostaneš výprask). Desatero se tak ve vědomí mnohých, dostává do nebezpečného sousedství s těmito sankcemi z dětství. A člověk později, už jako dospělý tvor, čeká okamžité tresty, pokud tyto příkazy poruší, popřípadě, když se trest okamžitě neobjeví, časem zjistí, že to v životě jde i bez toho strašáka z dětství.

Jenže v prvním čtení vidíme, že Desatero nebylo přednostně určeno dětem, ale dospělým lidem a vůbec nebylo míněné jako strašák na udržení jakési morálky. Pro Izrael, znamenalo závazný text smlouvy mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem, který vyvedl z otroctví v Egyptě. K lepšímu pochopení Desatera, je třeba vidět celou textovou souvislost. Boží příkazy nejsou jen tak libovolně dané. Nejsou dány proto, aby se ukázalo, zda bude Izrael poslušný nebo ne. Nejsou to příkazy, kterými nás chce Bůh vyzkoušet, a které jednou v blažené věčnosti nebudeme muset dodržovat.

Desatero je zákon soužití s Bohem. Jen člověk, který ho zachovává, se může těšit z Boží blízkosti. Rovněž se můžeme na Desatero dívat, jako na svůj „Návod k použití“. Člověk zůstává člověkem, když zachovává Desatero. Jeho příkazy se dotýkají i mezilidských vztahů. Mají zajistit, aby zde vůbec zůstal „lidský prostor“, ve kterém by se mohlo Boží zaslíbení realizovat.Dekalog je třeba chápat v kontextu knihy Exodus, která popisuje velké vysvobození z egyptského otroctví a tento příběh je jádrem Starého zákona. Přikázání Dekalogu poukazují na podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. Dekalog je cestou života: „Hle, dnes jsem předložil před tebe život, štěstí a smrt i neštěstí a přikazuji ti, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal jeho příkazů, ustanovení a nařízení. Pak budeš žít a rozmnožíš se – a Hospodin, tvůj Bůh, tě bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit, abys ji převzal do vlastnictví.“ Desatero, se nám tímto jeví, jako cesta k věčnému životu, jako cesta ke stále plnější svobodě. Bůh – osvoboditel, je zároveň „Bůh žárlivý“, neboť je skutečným Bohem a nelze jej s nikým beztrestně zaměňovat, nechce se o lásku svého lidu s nikým dělit.

Pokud to, co je v Desateru Izrael dodrží, Bůh mu slibuje, že z něj udělá velký národ, který obstojí a nezanikne mezi ostatními a dokonce se pro ně stane požehnáním. Bůh, který Izraeli tyto přikázání dává, je Bůh – Osvoboditel, Ten, Který vyvedl národ z egyptského otroctví, ze situace, ze které by si Izrael nikdy sám nedokázal pomoci. Až ten, kdo zná Boha jako Osvoboditele, může správně pochopit Desatero. Pochopí totiž, že i pro něj je Desatero něčím, co ho vede k plnější svobodě, která se dá zcela uskutečnit jen v Bohu.

Když to chápal už Izrael, o co víc to mají pochopit křesťané. Deset přikázání vyslovuje požadavky lásky k Bohu i bližnímu. První tři se vztahují hlavně na lásku k Bohu, dalších sedm na lásku k bližnímu. „Jak jsou dvě přikázání lásky, do kterých Pán Bůh shrnul celý Zákon a Proroky – jak to řekl Pán – tak deset přikázání je rozděleno do dvou tabulí. Tři na jedné, sedm na druhé.“

Pro nás je boží smlouva obnovena v Ježíši a potvrzena jeho krví. Je to smlouva, která je naplněním a převýšením té staré. Bůh v ní už nezajišťuje jen přetrvání národa v dějinách, jak to zajišťovala SZ smlouva Izraeli, ale těm, kteří uvěří, dává nový a věčný život, skutečnost neomezenou a plnou Boha samého. Dává podíl na nebeském království, které nám Kristus získal. Proto i Desatero patří k radostné zvěsti se vším tím, co NZ přináší. Pro křesťana ovšem není Desatero souhrnem všech požadavků, které jsou na něj kladeny. Od křesťana se očekává dokonalejší spravedlnost podle vzoru a milosti Pána Ježíše. I přesto je pro nás uvažování nad textem z Exodu velmi užitečné. Jako křesťané známe tu neuvěřitelnou hranici, za kterou Bůh ve své lásce a věrnosti šel – dal svého Syna, aby mohl smlouvu uskutečnit a obnovit, dal ho, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. V eucharistii nám Bůh dává možnost tuto věčnou smlouvu znovu obnovit. Vidíme, jak se podstatně liší Desatero od jiných příkazů, jako jsou dopravní předpisy, nebo od dětského „musíš – nesmíš“, a jak je i pro nás cestou ke svobodě. A pokud by to ještě někomu jasné nebylo, ať se podívá do vlastního života, nebo do dějin. Uvidí, že tam, kde člověk jedná proti smyslu Desatera, nikdy z toho nevzešla větší svoboda, ale naopak, svoboda se vytrácí a roste vnitřní i venkovní nesvoboda.

Už od dob svatého Augustina, má Desatero velmi významné místo v katechezi katechumenů i ostatních věřících. V XV. století se zavedl zvyk, vyslovovat přikázání Desatera v rýmovaných formulkách, které se snadno učily nazpaměť a byly uváděny v pozitivní formě. Ještě i dnes se takto používají. Církevní katechismy často vysvětlovali křesťanské morální učení, podle uspořádání deseti přikázání. Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a také ospravedlněný (ospravedlivený) člověk je povinen je zachovávat. II. vatikánský koncil prohlašuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů, dostávají od Pána, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu stvoření, aby se všichni lidé spasili vírou, křtem a zachováváním přikázání“.

Po tom všem, co jsme pochopili, se můžeme lépe ztotožnit se slovy žalmu: „Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši. Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci. Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči. Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky. Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.“ Amen.