V dnešním evangeliu vidíme učitele zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tedy jakýsi odborníci – teologové, kteří se vyjadřují k Ježíši: „Je posedlý Belzebubem“ a „Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů“. Ježíš apeluje na jejich schopnost logicky myslet: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát.“ Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpouštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ To řekl proto, že tvrdili: „Je posedlý nečistým duchem“.“
V tomto evangeliu se setkáváme se zvláštní kategorií – „neodpustitelných hříchů“. Pán Ježíš tuto skupinu hříchů nazývá „rouháním Duchu svatému“. Když Ježíš říká, že rouhání proti Duchu svatému, nemůže být odpuštěno ani v tomto životě ani v budoucím, je to proto, že toto „neodpuštění“ je příčinně spojené s „nekajícností“, čili s rozhodným odmítnutím obrácení. Je to jakési skrývání se před Bohem. Rouhat se Duchu svatému značí, odmítnout sáhnout do pramenů Vykoupení, které Ježíš svou smrtí otevřel. Rouhání proti Duchu svatému je hříšným stavem, z něhož pramení další hříšné skutky. Člověk se v něm domáhá práva setrvat ve zlém – v jakémkoliv hříchu – a tak odmítá vykoupení. Rouhání Duchu svatému zabraňuje člověku opustit vězení svého hříchu, do kterého se zcela dobrovolně uzavřel. Sv. Tomáš Akvinský říká, že se jedná o hřích „neodpustitelný proto, že vylučuje to, čímž se dosahuje odpuštění hříchů (lítost – smíření s Bohem)“.
Člověk má vrozenou schopnost rozpoznat svého Pána a Boha. Člověk má schopnost, jasným logickým uvažováním, dosáhnout Pravdu a skrze svědomí dospět až k Nejvyššímu morálnímu Dobrou, kterým je Bůh. Lidská duše má v sobě schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a tato schopnost ji neomylně vede k Bohu. Pokud však člověk popře, že dobro je dobro, tak předstírá nevědomost, která sice vyhovuje jeho hříšnosti, ale v skutečnosti ní netrpí. Působení Ducha Pravdy, které má za cíl spasitelné „ukázat světu, co je hřích“, se setkává v člověku, který je v takovém stavu, s vnitřním odporem, jakoby s neproniknutelností svědomí, se stavem duše, která se zatvrdila v tom, proč se svobodně rozhodla. Pokud se člověk vědomě rozhodne odmítnout spasitelné usvědčení z hříchu, které způsobuje Duch svatý, zároveň odmítá i příchod Těšitele. Písmo svaté to obvykle nazývá „tvrdost srdce“. Rouhání proti Duchu svatému spočívá právě v radikálním odmítnutí přijmout toto odpuštění, jehož je Duch Svatý dárcem a které předpokládá skutečné obrácení.
Tedy nejde o to, že by někdo řekl cosi nepřijatelné o Duchu svatém, po případě, že by kritizoval charismatickou obnovu. Duch svatý je Podstatné Dobro, Bytostné Dobro a Evidentní Dobro, tedy Nepopiratelné Dobro, a proto rouhat se Duchu svatému znamená, vědomě se stavět proti Dobru. Rouhání Duchu svatému znamená, odmítat Boha jako Boha, odmítat Spásu. Bůh má svůj charakter a ten se nám zjevuje ve Vtěleném Božím Slovu. A my jsme povinni, v zájmu vlastní normality, smířit se s Bohem takovým jaký Je a milovat Boha. Hříchy proti Duchu svatému jsou především hříchy, které se prohřešují proti tomuto Božímu charakteru, je to vzpoura proti Boží podstatě, proti Bohu, který je Láska. Takovým hříchem je např. hřích andělů, který spočívá ve svobodném rozhodnutí radikálně odmítnout Boha, který se jim dal poznat skrze Krista.
V našich časech tomuto postoji mysli i srdce snad odpovídá to, co nazýváme „ztráta citlivosti pro Boha“. Je marné doufat, že se upevní citlivost pro hřích proti člověku a lidským hodnotám, pokud chybí citlivost pro urážku spáchanou proti Bohu. V kontextu dnešního evangelia, je rouhání proti Duchu svatému, neochotou uznat Pravdu, uznat Dobro, které se zjevilo v osobě Ježíše Krista. Proto církev nepřestává vyprošovat od Boha milost, aby se neztrácela správnost svědomí lidí, aby se neotupovala jeho zdravá citlivost pro dobro a zlo. Správnost a citlivost svědomí jsou hluboce spojeny s vnitřním působením Ducha pravdy. V tomto světle nabývají zvláštní výmluvnost napomenutí sv. apoštola: „Nezarmucujte Ducha svatého!“
A také prosí za to, aby se ve světě nerozrůstal ten hřích, který evangelium nazývá „rouháním Duchu svatému“, ale naopak, aby ustupoval v lidských duších a uvolňoval místo otevřenosti svědomí, která je potřebná pro spasitelné působení Ducha svatého.