Pán Ježíš v dnešním podobenství prohlašuje o Božím království toto: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíči a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody.“ Boží království je ústředním očekáváním celých dějin spásy. V minulosti si křesťané lépe uvědomovali to, co nám často schází, že žijeme ve vyhnanství, daleko od Pána. I my se přece denně i vícekrát modlíme: „Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi…“ Každý den znovu a znovu prosíme o to, aby přišlo Boží Království. Kdyby náš svět byl s ním totožní, nemuseli bychom tak úpěnlivě prosit, aby i na zemi zavládlo to, co je v nebi. Je to vůbec možné? Je možné, prožívat nebe zde na zemi? Každý den se za to modlíme. Myslíte si, že nás Ježíš naučil modlitbu, která by nemohla byt vyslyšena?
I zkušenost Panny Marie potvrzuje, že to možné je. Ona sama nám ve svém chvalozpěvu svědčí: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli, neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný.“ Panna Maria potvrzuje, že již nyní můžeme mít v srdci radost, kterou mají nebešťané v nebi. Země sice stále zůstává vyhnanstvím, ale v našich srdcích se už nyní objevuje Boží království v té míře, v jaké se podřizujeme a odevzdáváme Ježíšovi. Již v tomto světě se prožívá Boží Království všude tam, kde svou vůli podřizujeme vůli Boží, všude tam, kde uznáváme Ježíše za svého krále a přijímáme jeho vládu. Král už přišel, třeba ho jen za krále uznat a podřídit mu svůj život. Když se ráz farizeové ptali Ježíše: „Kdy přijde Boží království?“, dostali překvapivou odpověď: „Boží Království je mezi vámi (ve vás)! Boží Království nepřichází ta, že by se to dalo pozorovat!“
Království Boží nespočívá v tom, že se my sami začneme horlivě cvičit v ctnostech a tak se staneme lepšími. My dokážeme měnit jen vnějšek, dokážeme vytvořit jen slušného člověka. Boží království má svůj základ ve víře a v odevzdanosti, ve svatém přijímání, v přijetí Ježíše Krista a v našem následném vydání. Ježíš je Život, ne život, který bychom měli silou své vůle napodobovat a kopírovat, ale Život, který má vlastní sílu a vitalitu, který roste tak, že ani nevíme jak. Od nás se očekává, že ho zasadíme, že ho do sebe přijmeme, že ho budeme zalévat touhou po podobnosti s Ježíšem, tedy láskou k Němu, a že nebudeme myslet, chtít a jednat opačně. Otcové říkávaly, že Ježíše nemáme napodobovat, ale žít. Abychom ho však mohli žít, musíme napodobovat Pannu Marii, která nám ukazuje, jak Ho třeba do sebe přijmout. Jen tak možno vytvořit skutečně dobrého člověka.
Každý hřích nás vrhá znovu do otroctví, pod moc zlého ducha. Všichni mi dáte za pravdu, že hřích ještě nikoho neudělal šťastným. Myslím si, že o tom by věděli mluvit, kdyby mohli, zpovědnice. Mluvili by o lidském neštěstí, které způsobil hřích a ďábel v duších. Ďábel pokaždé slibuje člověku jakési evangelium naopak: „Když půjdeš cestou své vůle a svých choutek, budeš blažený jako Bůh!“ My však už dobře víme, co následuje: Otevření očí, poznání zla, bolesti, smrti, strachu, deprese, vyhnání z ráje, ztráta Božího přátelství.
Spása člověka spočívá v tom, že znovu přijme Ježíše do sebe, znovu se v poslušnosti podrobí Božímu zákonu. Toto je zkušenost všech těch, kteří ve světě uskutečňují vůli Boží. Když kráčíme cestou Božích přikázání, roste v nás vnitřní klid, roste náš zážitek vnitřního štěstí, dokonce roste naše odolnost vůči hříchu, roste účinnost našich modliteb, roste láska k Bohu a jeho Slovu. Toto vše způsobuje Ježíš, kterého jsme přijali jako svého Pána a Spasitele. Je to přesně tak jak říká: „semeno klíčí a roste a člověk ani neví jak“.