Dnešní čtení z listu Židům řeší problém, který se týká zvláště starších, kteří již delší dobu následují Pána. Podobně jako první křesťané, i my máme různé vzpomínky. Apoštol nás vyzývá: „Bratři! Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět: jednak tím, že jste byli veřejně tupeni a utiskováni, jednak že jste se na tom podíleli s těmi, kterým se tak vedlo. Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste snesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek, neboť jste věděli, že máte majetek lepší a trvalý.“ Mohli bychom říci, že to byla doba prvotního nadšení pro Krista. Každý ji obyčejně prožívá bezprostředně po obrácení. V té době je schopen přinášet velké oběti. Je jakoby nesen zážitkem Boží blízkosti. Doslova ví o tom, že má pravé bohatství v nebi. Přesně tak jak to vyjadřuje apoštol: „neboť jste věděli, že máte majetek lepší a trvalý.“
Ale po této době krásných zážitků a útěchou přichází poušť. Je to období, které zákonitě nastupuje po obrácení. Tehdy se nám mnohé věci, které předtím byly samozřejmě, zdají najednou těžké. Právě pro toto období duchovního života zaznívá další slovo apoštola: „Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu.“ Člověk i v tomto období potřebuje nejvíce důvěru a vytrvalost. V období pouště a zkoušek, podle duchovních autorů, nemá dělat nějaké radikální změny směrování svého života. Potřebuje vytrvalost, aby si plněním Boží vůle získal příslib. Boží zaslíbení se naplní v naší vytrvalosti. I když se nám možná zdá: „Jak dlouho už kráčím po poušti?“, přece platí to, co říká apoštol: „Vždyť už jen chvilku, malou chvilku, a přijde ten, který má přijít, a neomešká se.“
Někdy se díváme dozadu, a říkáme si, jak dlouho už jdu pouští? Dokdy to ještě může trvat? Nevidíme žádný obzor před sebou, nevidím že by poušť už měla končit. A přece do budoucna platí to, co říká apoštol: „Vždyť už jen chvilku, malou chvilku, a přijde ten, který má přijít, a neomešká se.“ Čas, který jsme přežili, může doslova a do písmene bolet mírou nasbíraných ran. Ale je třeba říci si s apoštolem. Ještě krátkou chvíli vydržím! Jsme zkoušeni z víry, naděje a lásky. Přichází pokušení couvnout zpět do živočišného stylu života, opřít se o nejisté jistoty tohoto světa.
Boží Slovo však říká: „Můj spravedlivý však bude žít z víry. Ale kdyby se ze strachu vzdaloval, nebudu v něm mít zalíbení.“ Co to znamená: „žít z víry!“ Můžeme říci, že je to přesně opak toho, co říká jedno slovenské přísloví: „Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše!“ Protože víra nás učí pouštět vrabce z hrsti, abychom se mohli zmocnit holuba na střeše. Víra nás učí opouštět menší dobro kvůli většímu. Opouštět zem, kvůli nebi. Opouštět lidskou lásku, kvůli lásce Boha. Nesmíme couvat, i když toto pokušení stále trvá. V čem se projevuje naše couvání. Couvání je v tom, že světské způsoby myšlení, pomalu začínají převládat nad Božím Slovem. Říkáme tomu, že jsme věkem zmoudřeli, ale ve skutečnosti ztrácíme pravou moudrost. A postupně přestáváme žít vírou, a začínáme si osvojovat chytrost tohoto světa. Kéž i o nás platilo to, co říká apoštol na závěr: „My přece nepatříme k těm, kteří se ze strachu vzdalují, a tak jdou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“
Sv. František se takto modlil: „Nejvyšší, slavný Bože, osvět temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych zachoval tvá přikázání. Amen.“