V dnešním evangeliu Ježíš klade apoštolovi Petrovi důležitou otázku. Je to otázka na lásku. Křesťan, v zápalu své apoštolské aktivity, může zcela zapomenout na to nejpodstatnější. První přikázání je přikázání lásky k Bohu. Ve vztahu k Bohu nejde o to, abychom si něco odpracovali, abychom se cosi pomodlili, abychom někoho k Bohu přivedly, ale to nejpodstatnější je to, co vyjadřuje Ježíšova otázka Petrovi. „Peter miluješ mě? A jako mě miluješ? Miluješ mě více než ostatní?“ Tato nejpodstatnější otázka se vytrácí i z našich vztahů. Manželství a rodina se mohou změnit na výrobní podnik. Ale to samé se může stát kněžím, řeholníkům. Zapomene se na to, co je nejhlavnější. Je zajímavé, že Pán Ježíš se neptá pouze jednou. Či nestačí ráz vyznat, potvrdit: „Miluji tě a hotovo?“ Zřejmě nestačí, protože láska nikdy není hotovou věcí. Pokud si někdo myslí, že už Pána Boha miluje dost, tak se velice mýlí. Láska k Bohu nemá hranic.
Dnes před námi i před Ježíšem stojí apoštol, který Jej zapřel. Pán si ho povolal. Víme, že mu sám předpověděl, že ho zapře. Pán nebyl překvapen Petrovým zapřením. Ježíš dobře věděl, koho vyvolil. A jak vidíme jeho vyvolení nekončilo Petrovým selháním. To co teď říkám, zní osvobozující pro nás všechny. Ježíš ví o našich hříších a přece nás zve na cestu svatosti. Naše hříchy nepřekvapí a ani nezmatou Boha v jeho lásce vůči nám. Naše hříchy mohou překvapit jedině nás. Bůh nezná překvapení a zklamání. Když tvořil člověka, věděl o jeho selhání a nebyl by to skutečný Bůh, kdyby to nevěděl. Sv. Pavel tento Boží čin komentuje: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Řím 11,32) Situace našeho světa, který se vytrhl z Boží náruče, nepřekvapuje Boha, i když ho zraňuje. Překvapuje nás samých a také nám ubližuje.
Ježíš se dnes ptá na lásku, protože láska je to, o co především jde. Pokud se z naší zbožnosti vytratí láska, můžeme ji hodit do koše. Ježíš touží po naší láska, neboť jen když žijeme v pozitivním vztahu k Němu, můžeme být spaseni. Ježíš netouží po nějakém romantickém vyznání, ale po reálné lásce, která se projevuje vírou a skutky. Láska to je žitá poslušnost Božímu Slovu. Každé pokušení sice přichází od zlého, ale v Božích očích dostává jiný smysl. V každém pokušení jakoby se nás Bůh ptal: „Miluješ mě? Miluješ mě více než sebe, jak svůj hřích?” Sv. František říká, že každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka. I když víme, že naše láska je slabá, v tomto jediném případě nemluvme Bohu to, co je skutečností, ale to, co v nejlepším koutku srdce chceme, po čem ve svém srdci toužíme. Tedy mohu říci „miluji“, protože to chci. Není důležité, zda to cítím, nebo to už dokážu plně žít, důležité je, že navzdory svým mnohým selháním, to chci. „Pane Ježíši, chci tě mít raději než všechno ostatní na tomto světě, chci tě milovat více než ostatní lidé.“ Toto je jediná přípustná forma soutěže v církvi, závody v tom, kdo miluje více Krista.
Pokud je víra ze slyšení Božího slova, tak láska je z konání Božího Slova. Sv. Benedikt učí, že láska roste v konání. Láska k Bohu je žitá poslušnost jeho Slovu. Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Hodnověrným znakem skutečné lásky k Bohu není naše domnělá dokonalost, ale přítomnost Ducha Sv. v našem životě a v našem srdci. Bůh dává svého Ducha, nejen své Slovo, ale svou nejvnitřnější podstatu, těm, kteří ho poslouchají. Bůh dává účast na svém bytí, na své přirozenosti, těm, kteří ho poslouchají. Jen láska k Bohu, vede člověka ke skutečné svobodě. Když je Bůh mým pokladem, svět už nemá nade mnou moc. Pokud jsem na něco nebo na někoho zavěsil své srdce, ďábel mě může skrze to ovládat.
Nejprve se Pán Ježíš ptá Petra na jeho lásku a pak mu dává pastýřsky úřad v církvi. Každý jeden pastýř musí mít velkou lásku k Ježíši, aby mohl správně vykonávat svůj úřad. Nelze prohodit pořadí. Nelze být přednostně zamilovaný do lidí a pak do Ježíše. Musí být nejprve zamilovaný do Ježíše, aby někoho k němu mohl přivést. Tuto lásku nemusí dokazovat slovy, ale poslušností. Ježíš slibuje, že pokud takto budeme postupovat, že nám dá svého Ducha, tedy lásku, kterou a jakou je Bůh sám.
V závěru dnešního evangelia jsme slyšeli: „To řekl, aby naznačil, jakou smrtí (Petr) oslaví Boha.“ Většinou se na smrt díváme jako na nutné zlo. Zdá se nám, že i Boží Slovo to potvrzuje, když čteme: „Bůh smrt neučinil, nemá zálibu v smrti živých. Závistí ďábla přišla na svět smrt.“
Starozákonní židovstvo si bylo v tom tak jisté, že smrt a vše kolem ní, považovalo za kulticky nečisté. Proto evangelium zdůrazňuje, že posedlí přebývali v hrobech, protože si byli jisti, že tam Bůh nevstoupí. Velikonoční období nám ale zjevuje, že Bůh v lidském těle a duši sestoupil i do smrti. A tím smrt dostává nový rozměr. Už nemusí být přepadem do nicoty ale setkáním s Kristem. Dobře to vyjádřila sv. Terezka z Lisieux. Když při jejím umírání ji jedna sestra upozornila, že přichází smrt, ona zaprotestovala slovy: „Pro mě nejde smrt, pro mě přichází Pán Ježíš.“
Naše smrt se dokonce může stát Boží Oslavou, jak to říká Pán Ježíš Petrovi. V ní můžeme maximálním způsobem oslavit Boha ve svém těle a v tomto světě, zjevit Boží Lásku, vyjádřit Lásku k Bohu. Bl. Duns Scotus učí, že lidské utrpení a nemoc mohou být šancí, dokázat Bohu, že ho milujeme víc než sebe. Bližního máme milovat jako sebe, ale Boha máme milovat více než sebe, nade vše, i nad sebe sama. Smrt tedy nemusíme prožívat pasivně, jen jako nutné zlo, v naříkání a v sebelítosti, ale vědomě jako setkání s Kristem, jako svaté přijímání, na které jsme se připravovali po celý život. Čím více se sobecky milujeme, tím věčší je naše bolest. Bolest mizí dle velkosti Lásky k Bohu a k bližním.
O sv. Františkovi a o jeho přípravě na smrt je napsáno toto: „Těch několik dní, které mu ještě chyběly k návratu domů, využil k tomu, aby Boha chválil a svých milovaných bratrů vyzýval, aby chválili Krista s ním. On sám, nakolik mohl, zpíval tento žalm: „Velkým hlasem k Pánu volám, o milost nahlas Pána prosím …“ Také všechny ostatní tvory vyzýval ke chvále Boha a slovy písně, kterou předtím složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, pro všechny hroznou a nenáviděnou, vyzýval ke chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta. Lékaři řekl: „Jen odvahu, bratr lékař, řekni mi, jak blízko je už smrt, vždyť je jen bránou k životu.“ Bratřím řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mě nahého na zem a tak dlouho nechte po smrti, než projdete jednu míli.“ A přišla jeho hodina a protože se na něm všechny Kristovy tajemství naplnili, vznesl se blaženě k Bohu.“