V dnešním evangeliu slyšíme, jak Ježíš začal hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“ ČEP a podobně i slovenský překlad namísto „obraťte se“ má „čiňte pokání“. Jedná se významově o to samé. „Obrátit se“ znamená „činit pokání“. Máme činit, dělat, konat pokání. Ale co to vlastně pokání je?
Velmi často zaměňujeme pokání se svátostí smíření anebo pokání, i když nejde přesně o to samé. I když svatou zpověď nazýváme „svátostí pokání“, nevystihuje celou šířku toho, co pokání je a jak se má konat. Pokání je významově širší pojem než svátost smíření. Potřeba pokání vyplývá ze situace člověka po prvotním (dědičném) hříchu a patří k základním požadavkům proroků i Ježíše. Ježíš vyzdvihuje pokání jako centrální pojem svého poselství a to tak jasně, že to sotva potřebuje nějaké důkazy. Na mnoha místech evangelia vyzývá: „Čiňte pokání!“ Tedy „dělejte pokání“. Pokání se dělá někdy tak tvrdě, jak se pracuje na denní chléb.
Pokud jsem hřešil, pokud jsem ubližoval, mám se snažit to napravit, pokud jsem kradl, mám to vrátit. Pán Ježíš nikde neříká: „Když budete chodit pravidelně ke zpovědi, je to v pořádku!“ Zpověď je jen částkou toho, co pokání všechno obsahuje. Kdyby naše zpověď byla správně prožívána, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů, bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není pokáním. Pokání má být stylem celého křesťanského života.
V hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem „ŠUB“. Toto slovo vyjadřuje radost z návratu člověka ze žaláře nebo z exilu nebo ze zajetí. Pokání to je radostný návrat domů, návrat k Otci. V tomto smyslu je správné i ono české „obraťte se!“, tedy změňte kurz.
V řeckém jazyku se pro slovo pokání užívá termín metanoia. Toto slovo je výzvou: „Změňte smýšlení!“ a vyjadřuje duchovní podmínku návratu k Bohu a společenství s Ním. Jakoby nám Bůh říkal: „Chcete-li se těšit z mého Společenství, musíte změnit smýšlení.“ Ale ne ve smyslu, smýšlet jiným lidským způsobem, ale smýšlet jako Ježíš Kristus. Opravdové a plodné pokání začíná tam, kde se stáváme učedníky Ježíše, když začínáme brát Boží Slovo úplně vážně.
Tento proces bychom mohli přirovnat k ladění rádia. V etheru může být krásná hudba, ale dokud svůj přijímač nenaladíme na potřebnou frekvenci, tak se z jejího poslechu nemůžeme těšit. Bůh, který je Absolutní Blaženost, se stane i naší blažeností, když začneme myslet, chtít a jednat souhlasně se zjeveným Božím Slovem. Sv. Anton Paduánský mluví o pokání jako o svatbě plné radosti. Mezi znaky pravého pokání patří radost a jásání srdce a oslavná chvála Boha. Pokání je výzvou pro všechny křesťany, na všech stupních duchovního života. Musí se stále obnovovat a prohlubovat. Jeho završením je smrt přijata z lásky k Bohu.
Prvotní hřích způsobil, že se rodíme ve stavu bezbožnosti (ASEBEIA), a z ní pramení naše bezmocnost vůči hříchu. Další skutkové hříchy jsou ovocem prvotního. Hřích ve světle Božího Slova znamená: stav znepřátelení s Bohem, stav neposlušnosti vůči Bohu, stav nespravedlnosti vůči Bohu, stav setrvávání v zajetí lži, jedním slovem odmítnutí Boží blízkosti. Do tohoto stavu odmítnutí zaznívá Ježíšova výzva k pokání.
Ježíšova výzva k obrácení anebo k pokání nezdůrazňuje především vnější skutky, pytlovinu a popel, půsty a umrtvování ale klade důraz na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Vnitřní pokání je radikálně nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení se od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a s důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek. Lidské srdce se obrátí, pokud se zahledí na toho, který byl proboden našimi hříchy. Sv. Klement Římský říká: „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce: vždyť tím, že byla prolitá za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“ (List Korintským).
Pokání je zároveň ochotou přijmout Boží Království, které se přiblížilo světu v osobě Ježíše Krista. Adam zhřešil tím, že si vzal život do vlastních rukou a rozhodl se žít jen podle sebe a pro sebe. My všichni jsme tuto formu života zdědili po něm. Jsme vůči Bohu hříšně „soběstační“. Základní skutek pokání je znovupřijetí Ježíše, Božího Syna jako svého Pána a Spasitele. Uznat Boží nárok na sebe. A toto se děje ve svatém přijímání. Pod svatým přijímáním rozumím nejen přijetí Kristova těla v eucharistii, ale přednostně přijetí Ježíše jako učitele, přijetí Božího Slova. Spása spočívá ve znovu přijetí Ježíše. Sv. Jan evangelista říká, že Bůh těm, kteří Ježíše přijali, dal moc stát se Božími dětmi. (srov. Jan 1,12)
Co to však je přijetí Božího Syna? Přijetí Božího Syna je přijetí vtěleného Božího Slova. Chci říct, že to co nazýváme „svatým přijímáním“, tedy přijetí Božího Syna, nespočívá jen v tom, že otevřu svá ústa poté, co jsem řekl „Amen“ ke Kristovu Tělu. Nemám přijímat Ježíše jako předmět, ale jako živou osobu. Ve svatém a životodárném přijetí Božího Syna jde především o to, aby se Boží Slovo, II. Božská Osoba stala řídícím principem mého života, mým Životem. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadé je přijetí Božího Slova. Snaha přijmout Boha, který se zjevuje ve Slově, snaha porozumět Bohu, který má Slovo, snaha sjednotit se s Ním ve vůli. To znamená: přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele.
To je zároveň základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem. A naopak, sv. Pavel prohlašuje: „Kristus ve vás, naděje slávy“. (Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.) (Kol 1,27) V člověku, který přijal Ježíše jako svého Pána, je Kristus na trůně života. Lidské ego (Já) je sesazeno z trůnu. Všechny zájmy jsou poddané Božímu řízení. Výsledkem je život v harmonii s Božím plánem. V životě takového člověka se objevuje ovoce a dary Ducha Sv. V listě Gal 5,22-23 čteme: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ O darech Ducha sv. pojednává v 1 Kor 12.
Jak probíhá přeměna tělesného křesťana na duchovního člověka? Pán Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) „Zapřít sám sebe“ znamená, zapřít své ego ve všech projevech. Především jde o to, aby se naše ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu, který zaujalo od okamžiku prvotního hříchu. Musí se vzdát místa zbožňování, které hříšné zaujalo a uvolnit jej Bohu, jemuž jedinému náleží. Trůn života patří Božímu Slovu. Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení ve svém životě. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Zapření sebe je snahou získat svobodu od svého ega. Nechtít být středem všeho, nevztahovat všechno na sebe, nechtít aby všichni kroužili kolem mně.
Právě sv. přijímání řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V něm jsme vyzváni přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. V něm se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích. Každodenní pokání nachází svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii.
O sv. Františkovi čteme: „A ačkoli ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, mluvíc jednoduše s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.“ A bratr Egid říkával: „Dělejte, co vám říká tento můj duchovní Otec, protože vám říká to nejlepší.“