I když týden modliteb za jednotu křesťanů končí, modlitba za jednotu křesťanů jako taková, nekončí, protože je stále aktuální. Jednota je touhou Ježíšova srdce. On sám se ve velekněžské modlitbě modlil: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 17,21) Vidíme, že určité problémy s jednotou měla již církev v době apoštolů. Tak nám to popisuje sv. Pavel v prvním listě Korinťanům, který jsme četli: „Napomínám vás, bratří, jménem (pro jméno) našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno (svorní) a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.“ (1 Kor 1,10) Jde o jednotu v úsudku i smýšlení. Jak můžeme takový stupeň jednoty dosáhnout? Tak, že budeme myslet jako Ježíš Kristus. On je vzorem a původcem naší jednoty. Ježíš je základem každé dokonalosti i jednoty v nás.
Dekret II. vatikánského koncilu o ekumenismu vysvětluje: „Jedině prostřednictvím Kristovy katolické církve, která je obecným prostředkem spásy lze dosáhnout celou plnost prostředků spásy. Věříme totiž, že Pán svěřil všechno bohatství Nového zákona jedině apoštolskému sboru, na jehož čele stojí Peter, na budování jediného Kristova těla na zemi, do kterého se mají plně začlenit všichni, kteří již nějakým způsobem patří k Božímu lidu.“
Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi vznikly již na začátku určité roztržky, které apoštol přísně kárá, jako odsouzeníhodné. V pozdějších dobách se však vyskytly větší rozpory a nemalé komunity se oddělily od plného společenství katolické církve, někdy vinou lidí z jedné i druhé strany.“ Trhliny, které zraňují jednotu Kristova těla, nevznikají bez hříchů lidí: Origenes, jeden ze starších církevních spisovatelů, říká: „Kde jsou hříchy, tam je mnohost, tam jsou schizmata, hereze a rozpory. Kde je však ctnost, tam je jednota, tam je soulad, na základě kterého všichni věřící měli jedno srdce a jednu duši.“
Ti, co se v současnosti rodí v komunitách, které vznikly z takových rozštěpení a jsou poučeni ve víře v Krista, nemůžeme obviňovat z hříchu rozdělení a Katolická církev je objímá s bratrskou úctou a láskou. Ve křtu jsou ospravedlněni vírou, včleněni do Krista, a proto jsou právem poctěni jménem křesťan a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.
Kromě toho „mnoho prvků posvěcení a pravdy“ existují i mimo viditelné hranice katolické církve: „psané Boží Slovo, život milosti, víra, naděje a láska a jiné vnitřní dary Ducha svatého, jakož i viditelné prvky.“ Duch Kristův používá tyto církve a církevní společenství jako prostředky spásy. Účinnost těchto prostředků pochází z plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus svěřil katolické církvi. Všechny tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a samy „podněcují ke katolické jednotě.“ Z řečeného vyplývá, že tam, kde působí Boží Duch, je snaha po skutečné jednotě. Jednota je znamením Boží přítomnosti, znakem přítomnosti Vtělené Lásky. Bůh sám je Velká Jednota, Trojjedinost a touží po tom, abychom i my byli jedno, jako je Otec a Syn v Duchu svatém.
„Věříme, že jednota, kterou Kristus od počátku daroval své církvi, přetrvává neodnímatelně v katolické církvi a doufáme, že se bude den co den zvelebovat až do konce věků.“ Kristus ustavičně dává své církvi dar jednoty, ale církev se musí stále modlit a pracovat na tom, aby udržovala, posilovala a zdokonalovala jednotu, kterou pro ni chtěl Kristus. Proto sám Ježíš v hodině svého utrpení prosil a ani teď nepřestává prosit Otce o jednotu svých učedníků: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jn 17,21). Touha po obnovené jednotě všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.
Z toho, co jsme slyšeli, udělejme konkrétní závěry. Abychom na tuto výzvu přiměřeně odpověděli, vyžaduje se od nás:
Ustavičná obnova církve ve větší věrnosti svému povolání. Tato obnova záleží od každého jednoho a ona je hybnou silou směřování k jednotě.
Obrácení srdce, aby se věřící v Krista snažili o čistější žití podle evangelia, neboť nevěrnost údů Kristovu daru je příčinou rozdělení.
Společná modlitba, neboť obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazývat duchovním ekumenismem.
Vzájemné bratrské poznávání.
Ekumenická formace věřících a zejména kněží.
Dialog mezi teology a setkání křesťanů různých společenství a církví.
Spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem.
Starost o obnovení jednoty se týká celé církve, a to tak věřících jako i pastýřů. Ale je třeba si uvědomit, že toto svaté předsevzetí obnovit jednotu všech křesťanů v jedné Kristově církvi přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto celou svou naději vkládáme do Kristovy modlitby za církev, do Otcovy lásky k nám a do síly Ducha Svatého.