V dnešním evangelijním příběhu, vidíme Pána Ježíše v situaci, která se nám těžko chápe. My se domníváme, že se Bohu musí líbit kostely, naplněné do prasknutí lidmi. Býváme nadšení, když vidíme mohutné zástupy věřících na poutních místech doma i v zahraničí. Prožíváme podobnou euforii, jakou prožívali každoročně Židé, když se v období významných svátků shromažďoval téměř celý národ v Jeruzalémském chrámu. Pro nás je to vzrušující, vidět pospolu takovéto množství lidí, kteří se hlásí k víře. V evangeliu vidíme, že Ježíš není nadšen množstvím lidí, neboť on vidí do srdcí a ví, jak se kdo chová mimo svátky a mimo chrám. V dnešním evangeliu ho dokonce vidíme lidi z chrámu vyhánět. V celém evangeliu ho nevidíme, že by lidi do chrámu naháněl, jak to měli ve zvyku dělat naši otcové a matky a to samé děláme i my a nazýváme to náboženskou výchovou. Před Bohem nemá cenu to, co se nedělá z přesvědčení a z lásky.
Všimněme si, koho Ježíš vyhání z chrámu. Nevyhání ty, které farizejové označují jako veřejné hříšníky, tedy lidi, kteří byli známi tím, že se nepodrobovali náboženským zvyklostem doby, ale vyhání prodavače. Víme, že nebyl proti nim zaujatý, neboť na jiných místech využíval jejich služby, ale chce nám říci, že obchodní duch nepatří do chrámu. Obchodní duch nepatří před Boží tvář, Boha jež je Láska. S Bohem se nedá obchodovat. Chrám a kostel je především místem modlitby a lásky. Bohu se protiví naše lidská vypočítavost, když si pokaždé klademe otázku: „Co z toho budu mít Já?“.
Chrám je místem Lásky, místem spojení člověka s Bohem. Proto do něj nepatří ti, kteří nechtějí milovat, kteří se nechtějí smířit a roky žijí v nenávisti a v neochotě odpustit. Proto nám sám Ježíš na jiném místě říká, že když přinášíme svůj dar na obětní stůl, že se máme nejdříve jít smířit se svým bratrem. Ježíš ukazuje ještě něco úžasnějšího, že takovýmto chrámem má být každý člověk. Bůh- Láska, chce přebývat a působit v každém člověku. Bůh chce naplnit a proniknout naši prázdnou duši i tělo Láskou. Chce se zjevit skrze naše slova i skutky. Bůh chce od nás především lásku. Láska je prvním a hlavním přikázáním. Bez ní všechno ztrácí svoji hodnotu.
Možná si položíme otázku: „Jak je možné milovat neviditelného Boha?“ Jednak tak, že se soustředíme na podobu a možná ještě víc na charakter Ježíše Krista, neboť platí jeho slovo: „Kdo mně vidí, vidí Otce!“ Skrze Kristovo Vtělení, probleskuje do našeho světa Nestvořené Světlo. Ježíš nás učí ještě větší lásce, osvobozené od všeho smyslového a tím je poslušnost vůči Bohu: „Kdo zachovává moje přikázání, ten mě miluje!“ Láska je vlastně poslušností Bohu a jeho přikázáním. V tomto bodu se setkává láska k Bohu, s láskou k sobě samému i s láskou k bližnímu. Ve všech případech se jedná o poslušnost Božímu Slovu.
Zákon, desatero, které nám Bůh zjevil skrze Mojžíše, je především výrazem Boží lásky k nám. Bůh, který stvořil člověka, jako dobrý mistr mu dal i „návod na použití“. Desatero nám představuje jakoby návod, jak zacházet s člověkem a tedy i se sebou samým a čemu se vyhýbat, abychom nepoškodili Život v sobě i v druhých. „Zákon Pánův je dokonalý, osvěžuje duši!“ Těmito slovy nás poučuje už SZ Žalmista. „Dává moudrost maličkým, potěšuje srdce, osvěcuje oči!“ V tomto žalmu jsou jakoby shrnuty všechna dobrodiní, kterým zachovávání zákona dává člověku. Zákon Boží nám odhaluje nejhlubší podstatu našich bytostí, neboť se nachází přímo v našich srdcích. Boží zákon je v každém člověku, ale někdy jakoby zasypán lidskou povrchností.
Když člověk hřeší i když neví, že existuje Boží přikázání, které hřích zakazuje, i přesto ho rozbolí duše. Když se později potká s hlásáním Božího Zákona, uvědomí si, že toto všechno v sobě má. I smysl pro dobro a pro mravnost může být pro nás také určitým důkazem Boží existence. Velice výstižně nám odhaluje problém člověka a jeho postoje k Božímu zákonu, kniha Genesis, kde se popisuje pokušení v Rajské zahradě. Jmenovitě se tam říká o dvou stromech o Stromu Života a o stromu poznání dobra a zla.
Požívání z těchto stromů představuje dva životní styly. Strom poznání dobrého a zlého, ze kterého člověk ve vlastním zájmu nemá jíst, nám představuje cestu neposlušnosti, cestu lidské svévole, na které člověk nerespektuje Boží zákon, ale sám si chce určovat, co je pro něho vhodné. Nechce přijmout návod na své použití, ale řídí se svým zdáním a ne Božím zákonem a to je cesta, která vede do záhuby. Druhý strom, Strom Života, nám představuje cestu poslušnosti Božím přikázáním. Možná, na rozdíl od prvního nepůsobí vůbec vábně a přece je cestou, která vede k plnosti života.
Člověk prožívá svůj život v určitém napětí, mezi tím, co je správné a co je příjemné. Správné v tomto světě, nemusí být vždy provázeno příjemností. Naopak: zlo bývá často zahaleno do příjemnosti. Je to těžké rozhodování. Jsme ovládáni touhou po štěstí, po blaženosti. Dospělý člověk si však začíná uvědomovat, že štěstí není vždy v příjemnostech. Možná, že Strom Života v Ráji, měl podobu Ukřižovaného, vůči čemu se bouří lidská přirozenost. Sv. Pavel v listu Korinťanům, hlásá Krista Ukřižovaného. Pro Židy se zdá pohoršením, pro pohany bláznovstvím. Ale pro ty, kteří jdou cestou víry, je Ukřižovaný Kristus Boží mocí, mocí Lásky i Boží moudrostí. Ukřižovaný zjevuje absolutní poslušnost Bohu – Lásce, která vede ke Vzkříšení. Děsíme se Kristova kříže, ale on je opravdu Zjevením Boží Moci i Moudrosti. Tu jsme osvobozováni zpod tyranie svého ega. Ukřižovaný není poslední větou Božího zjevení, ale je to Kristus, který z mrtvých vstal a přemohl smrt i hřích. Musíme do své duše zasadit tento podivný strom, neboť jinak nezvítězíme nad hříchem. V opačném případě se staneme otroky smrtonosné příjemnosti.
Na svátek Letnic, věřící Židé, oslavují dar Božího zákona ze Sinaje a tehdy z radosti nad poznáním Božího zákona, tancují. Vždyť opravdu platí, co říká žalmista: „Zákon Pánův je dokonalý, osvěžuje duši. Svědectví Pánovo je hodnověrné, dává moudrost maličkým. Rozhodnutí Pána jsou správná, těší srdce. Přikázání Pána jsou jasná, osvěcují oči. Bázeň před Pánem je upřímná, trvá navěky. Výroky Pánové jsou pravdivé a všechny spravedlivé. Vzácnější jsou než zlato, než velký drahokam, sladší než med, než medové kapky z plástu.“
Uvědomujeme si to? Ověřili jsme si to i prakticky, že se nám žádná neposlušnost vůči Božímu zákonu nevyplatila? Každá neposlušnost vůči Božímu zákonu, se nám samým krutě pomstí. Každý hřích rozbíjí naši osobnost a vede nás do rozštěpenosti duše, ve které se velmi těžce žije. Obejměme dnes Boží zákon, který se nám zjevuje už v Rajské zahradě, jako Strom Života, který k nám zaznívá z hory Sinaj a který se vtěluje do člověka v osobě Ježíše Krista. Přijměme dnes Ukřižovaného, abychom v sobě měli Život. Amen.