Dnešní čtení z listu sv. apoštola Pavla Římanům nám odhaluje podstatu našeho náboženství. „Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Cele hlásání Pána Ježíše stojí na stejném základě: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“ My bychom se rádi před Pánem Bohem něčím vykázaly. Rádi bychom si Spásu zasloužili, jako něco, co bychom mohli nazvat „náš výkon“. Výkon, kterým bychom sami sobě i Bohu dokázali, že jsme někdo, že nejsme nějaké béčka. Po případě chceme podat výkon, kterým můžeme sami před sebou dokázat, že jsme lepší než druzí. Těžko nám je přijmout názor, že Spásu potřebujeme tak, jako nemocný člověk potřebuje operaci. Spása je Boží operace nutná k tomu, aby se můj slušný život stal dobrým životem. Boží Slovo i Učení církve nám říká, že do Božího Království vstupujeme vírou. A to vírou, jakou objevujeme u praotce Abrahama: „Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“
Jeho víru a tedy i naši víru nesmíme zaměňovat se studiem a znalostí teologie. Studovat teologii v našem katolickém prostředí mohou jen ti nadanější a po případě se vyžaduje morální bezúhonnost u uchazečů, ale věřit, jak věřil Abraham, může i mentálně zaostalý, nebo na smrt odsouzený lotr, ba dokonce prostitutka. Víra Abrahamova to je především důvěra Bohu, víra v dobrotu Boha, víra v Boží milosrdenství. Víra Abrahamova to je konec urážení Boha ustavičným podezíráním.
Jako malé děti jsme dostali do vínku schopnost věřit. Tato schopnost věřit nám umožňuje žít v tomto světě. Kdybychom nevěřili, asi bychom se poprvé ani nenadechli, asi bychom se neodvážili pít mateřské mléko, neboť co když je vzduch nebo mléko otrávené. Možná se nám to bude zdát směšné, ale na základě víry funguje život. Tělesný život potřebuje přijímání potravy, vzduchu, tekutin, duševní život zase přijímání informací, znalostí a vytváření vztahů. Každé přijímání zase vyžaduje otevřenost a to je podstatná vlastnost víry.
Proto i víra a odpuštění jdou společně, neboť právě neodpuštění působí uzavřenost. Toto je víra, kterou žije každý člověk, zda je zbožný či ne. Toto je víra, bez níž se nedá žít ve světě. Jako děti jsme jí oplývaly. Jako dospívající ji postupně ztrácíme vlivem tohoto světa, o kterém píše sv. Jan evangelista, že „svět (člověka) leží v moci Zlého“. Sami to považujeme za znak dospělosti a moudrosti, řekneme „že už nejsme naivní“. Zmoudřeli jsme. Svět nás čemusi naučil. Za nejmoudřejšího v tomto světě se považuje ten, kdo poví: „Já už nevěřím nikomu a ničemu.“
Ale my se nazýváme „věřící“. Jsou náboženství, které stojí na lidské zkušenosti a vůbec nevyžadují víru. Naše náboženství však stojí na Božím Slově. Ne na tom, co vymysleli lidé, ale na tom, co říká Bůh. Pokud jsme skutečně věřící, můžeme podobně říci, jako řekli Samaritáni v dnešním evangeliu ženě, která je přivedla ke Kristu: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“ Věříme pro Boží Slovo. Pokud jsme uvěřili v Ježíše Krista, a pokud jsme opravdu uvěřili, tak jsme uvěřili v dobrotu našeho Boha, který tak miluje člověka, že dává svého jediného Syna pro nás a za nás a v něm se dává sám Otec.
Když se podíváme do dnešního evangelia a trošku popřemýšlíme o Samaritánce, když si lépe uvědomíme, kdo byla táto žena, možná pochopíme, že její setkání se Spasitelem bylo „vrcholně nezaslouženou milostí“. Něco, co nevyplynulo z jejích zásluh, ale z nesmírné dobroty Ježíšova srdce, ve kterém se zjevuje Bůh. Kdo vlastně byla tato žena? Co o ní víme?
Dá se říci, že její první vada v očích její současníků, spočívala v tom, že byla žena. Žena v starověku a tedy ještě v době Pána Ježíše a dokonce ještě i v mravně vyspělém Izraeli, byla považována za cosi méněcenné. Žádný rabín nevyučoval ženy. Proto se i apoštolové divili, že Ježíš mluví se ženou.
Její druhá vada byla v tom, že to byla sektářka. Nepatřila k pravověrným Izraelcům. Samaritáni byli potomci přistěhovalců, jež tam během babylonského zajetí přivezli, místo původních židovských obyvatel z jiných zemí, aby zem nezůstala pustá. Měli sice dobrou vůli poznat Boha této země, ale vytvořili si jakousi směs židovství s pohanstvím, proto ortodoxní židé jimi pohrdali, dokonce jejich chrám, kteří si postavili na hoře Garizim, srovnali se zemí. Proto se navzájem nenáviděli. Židé jejich území raději, z bezpečnostních důvodů, obcházeli.
Třetím nedostatkem této ženy byla její morální situace. Byla to žena, která ve svém životě vystřídala šest mužů. Kdoví kolik manželství, ve svém neštěstí, sama rozbila? A přece vidíme, že Ježíš s ní vede úžasný rozhovor, plný blažených zaslíbení. Ježíš neschvaluje její život, ale ji ani nesoudí. Mohli bychom ji nazvat „žena šestkrát zklamaná ze svého manželství“. A právě jí, kterou bychom mohli označit jako morální trosku, právě jí Ježíš slibuje úžasně věci: „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“
Na tomto místě chci povzbudit ty, kteří podobně jako ona, přežívají zklamání v manželství a jsou zraněni v té nejcitlivější oblasti svého života, zda-li si za to mohou sami nebo je vina na partnerovi a oni se dokonce cítí odstrčeni ještě i církví od účasti na sv. přijímání, aby přijímali Ježíše způsobem, ve kterém jim nikdo nebude moci bránit. Je jedna forma sv. přijímání, v níž vám nikdo nemůže bránit a to je čtení Božího Slova, které sv. Augustin nazývá „Sacramentum audibile“. Boží Slovo není méně hodnotnou svátostí než Eucharistie. I mnohé církve, které jsou rozvedené od katolické jednoty a ztratili právo účastnit se na eucharistii, která je vyjádřením jednoty v církvi i v manželství, žijí „jen“ z Božího Slova a přece je Bůh posvěcuje a proměňuje.
Sv. Pavel ve svém listu říká: „Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ V osobě Ježíše Krista máme skrze víru přístup k Boží milosti. V uznání Ježíše, v uznání Pravého Boha i pravého člověka v osobě Ježíše Krista. V něm máme vírou přístup k té milosti, v níž pevně stojíme, a chválíme se nadějí, že jednou budeme mít účast na Boží slávě.
Základní hřích Adamův byl v tom, že přestal důvěřovat Bohu, že uvěřil zlu, kterým ďábel znesvětil Boží jméno. Naše základní spravedlnost začíná právě tam, kde Boha přestáváme podezřívat ze zla. Kde věříme v Boží lásku, která šla pro nás až na smrt a to na smrt kříže. Jak říká sám Ježíš, Bohu se můžeme správně klanět jen v Duchu a v Pravdě. Nejde o jakousi abstraktní poklonu Bohu v našem vědomí, mimo postavený chrám. Klanět se v Duchu, to znamená, klanět se v Duchu Svatém. Tak jako i svaté přijímání je skutečně svaté, když se děje v Duchu Svatém, tak i přijetí člověka je dokonalé, když se děje v Duchu Svatém, tak i naše poklona je opravdu poklonou Bohu, když žijeme v Duchu Svatém. A Ducha Svatého se zmocňujeme v té míře, nakolik žijeme v Pravdě Božího Slova. Sv. Pavel říká: „(A tato) naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Duch Svatý je tehdy v nás, když správně věříme, správně chceme a konáme.