Dnešní čtení z listu sv. apoštola Pavla Římanům nám odhaluje podstatu našeho náboženství. „Jestliže jsme ospravedlněni na základe víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.” Hovoří se zde o víře jako základě našeho náboženství. Ne každé náboženství rovná se víře. Ale křesťanství je postaveno na víře. Ale, co to vlastně víra je? Když přichází nový člověk na tento svět, když se v okamžiku početí objeví v těle matky, přináší si sebou úžasný Boží dar, psychologie ho nazývá „prvotní důvěra“. Základní postoj počaté lidské bytosti můžeme nazvat „víra – důvěra“. Víra se zde jeví jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do níž jsme svým stvořením vstoupili. I tento fakt nasvědčuje tomu, že jsme stvořeni pro Dobro. Dobro je pro nás normální a samozřejmě. Na dobro jsme nastavení, po dobře toužíme. Víra, kterou Bůh od nás očekává, předpokládá dobro a zážitek dobra znovu vede k víře. Bůh je nekonečně Dobro a všechny jeho díla jsou dobré.
Prvotní důvěra způsobuje, že naše duše je zcela obnažená a průchozí. Bez tohoto základního pozitivního postoje by v nás neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímání. A víme jak je zvlášť rozvíjející se život odkázán na příjem. Dokud je zde víra, je tu i otevřenost a schopnost přijímat. To, co na první pohled vypadá jako duchovní úvaha o víře, se týká těch nejzákladnějších skutečností jako prvního nadýchnutí, prvního pití mateřského mléka, přijímání potravy, uvolněnosti v náruči matky, otce, ale i vzdělávání a jakéhokoliv růstu. V tomto smyslu můžeme víru definovat jako bytostnou otevřenost, která umožňuje přijímání a z něj vyplývající růst. Víra je prvotinou lásky. Víra je jako otevřená náruč, která umožňuje objetí a zakoušení Boha – Lásky.
Pán Ježíš říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“ Často chápeme spásu jako ovoce našich zásluh. I to tak řekneme: „Když budeš dobrý, budeš spasen!“ Já bych namítl: „Když budu dobrý, už nepotřebují Spásu“. Když se apoštolové, překvapeni Ježíšovým tvrzením, že bohatí těžko vejdou do nebe, ptají: „Kdo tedy může být spasen?“, Ježíš jednoznačně prohlašuje: „Lidem je to nemožné!“ Člověk se nemůže spasit sám. Spása je Boží akce na záchranu hříšného člověka a začíná vírou, jako odevzdaností. Je to podobně jako když jdeme na operaci. Lékař nečeká od nás, že mu budeme při operaci asistovat a dokonce nás uspí, abychom nepřekazili některé bolavé zásahy, které jsou potřebné k našemu ozdravení. Spása je Boží operace nutná k tomu, aby se můj slušný život stal dobrým životem. Boží Slovo i učení církve nám říká, že do Božího Království vstupujeme vírou.
Víru nesmíme zaměňovat se studiem katechizmu a znalostí teologie a ani z nějakou morální ctností. Studovat teologii v našem prostředí mohou jen ti nadanější a morálně bezúhonní, ale věřit, jak káže Ježíš, může i mentálně zaostalý, nebo dokonce na smrt odsouzen lotr, anebo i prostitutka. Když se podíváme do dnešního evangelia a trochu popřemýšlíme o Samaritánce, když si lépe uvědomíme, kdo byla táto žena, možná pochopíme, že její setkání se Spasitelem nebylo něčím, co předcházela nějaká její zásluha a ctnost. Byla to „vrcholně nezasloužená milost“. Něco, co nevyplynulo z jejích zásluh, ale z nesmírné dobroty Ježíšova srdce, ve kterém se zjevuje Bůh. Možná jediným lidským předpokladem z její strany bylo její zklamání ze života. Hanba za sebe samu. I to, že přišla na poledne pro vodu, když nikdo jiní nechodil, svědčí o tom, že pro svou narušenou pověst se lidem raději vyhýbala. Kdo vlastně byla tato žena? Co o ní víme?
Dá se říci, že její první vada v očích jejích současníků spočívala v tom, že byla žena. Žena v starověku a dokonce ještě i v mravně vyspělém Izraeli, byla považována za cosi méněcenné. Žádný rabín nevyučoval ženy. Proto se i apoštolové divili, že se Ježíš vypráví se ženou.
Její druhou vadou bylo, že byla sektářka. Samaritána byli potomci přistěhovalců, jež tam během babylonského zajetí přivezli na místo původních židovských obyvatel z jiných zemí, aby zem nezůstala pustá. Měli sice dobrou vůli poznat Boha této země, ale vytvořili si jakousi směs židovství s pohanstvím, proto ortodoxní židé jimi pohrdali, dokonce jejich chrám, který si postavili na hoře Garizim, srovnali se zemí. A proto se navzájem nenáviděli a Židé jejich území raději z bezpečnostních důvodů obcházeli velikým obloukem.
Třetím nedostatkem této ženy byla její morální situace. Byla to žena, která ve svém životě vystřídala šest mužů. Kdoví kolik manželství ve svém neštěstí sama rozbila? A přece vidíme, že Ježíš s ní vede úžasný rozhovor, plný blažených zaslíbení. Mohli bychom ji nazvat „žena šestkrát zklamaná ze svého manželství“. A právě jí, kterou bychom mohli označit jako morální trosku, právě jí Ježíš slibuje úžasně věci: „Kdo se však napije z vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky; ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“
Na tomto místě chci povzbudit ty, kteří podobně jako ona přežili a přežívají zklamání v manželství a jsou zraněni v té nejcitlivější oblasti svého života, či si za to mohou sami nebo je vina na partnerovi a oni se dokonce cítí odstrčeni ještě i církví od účasti na sv. přijímání, aby se zmocňovaly Ježíše způsobem, ve kterém jim nikdo nemůže bránit. Je jedna forma sv. přijímání, v níž vám nikdo nemůže bránit a to je čtení Božího Slova, které sv. Augustin nazývá „Sacramentum audibile“ – Svátost slyšení. Boží Slovo není méně hodnotnou svátost než Eucharistie. I některé církve, které jsou rozvedené od katolické jednoty a ztratili apoštolskou posloupnost a tedy i možnost a právo podílet se na eucharistii, která je vyjádřením jednoty v církvi i v manželství, žijí jen z Božího Slova a přece je Bůh posvěcuje a proměňuje.
Sv. Pavel ve svém listě říká dále: „Skrze něho totiž máme vírou přístup k té milosti a pevně v ni stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme nadějí, dosáhnout slávy u Boha.“ V osobě Ježíše Krista máme skrze víru přístup k Boží milosti. V uznání Ježíše, v uznání Pravého Boha i pravého člověka v osobě Ježíše Krista.
Základní hřích Adamov byl v tom, že přestal důvěřovat Bohu, že uvěřil zlu, kterým ďábel znesvětil Boží jméno. Naše základní spravedlnost začíná právě tam, kde Boha přestáváme podezřívat ze zla. Kde věříme v Boží lásku, která šla pro nás až na smrt a to na smrt kříže. Jak říká sám Ježíš, Bohu se můžeme správně klanět jen v Duchu a v Pravdě. Nejde o jakousi abstraktní poklonu Bohu v našem vědomí, mimo budovu chrámu. Klanět se v Duchu, to znamená, klanět se v Duchu svatém. Tak jako i svaté přijímání je skutečně svaté, když se děje v Duchu svatém, tak i přijetí člověka je dokonale, když se děje v Duchu svatém, tak i naše poklona je opravdu poklonou Bohu, když žijeme v Duchu svatém, v milosti posvěcující. A Ducha Svatého se zmocňujeme v té míře, nakolik žijeme v Pravdě Božího Slova.
Sv. Pavel říká: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylitá do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ Duch svatý je bytostnou dobrotou Boha. To, co Slovo zjevuje, to Duch svatý svou přítomností způsobuje v nás. Duch svatý dělá ze slušných lidí, lidí dobrých z Boha. Duch svatý uzdravuje naše chtění i jednání. Duch Svatý uzdravuje naši spontánnost.