V dnešním v evangeliu zaznívá výzva. „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ Výrok: „Naplnil se čas“, může mít dvojí význam. První význam hovoří o tom, že žijeme v době Božích zaslíbení. V osobě Pána Ježíše se přiblížilo slíbené Boží království a v něm se naplnily všechny Boží zaslíbení. Všechno má v něm své završení. Druhý význam může být v tom, že i náš osobní čas, náš život, máme prožít naplno, aktivně tak, abychom v sobě realizovali Boží obraz, na který jsme byli stvořeni.
Možná si už moderní člověk dnes plně neuvědomuje, že čas je milost, čas je cosi, co máme naplnit. Vrchovatě naplnit dobrém. Žijeme v prostředí, které bychom mohli výstižně nazvat „civilizací zábavy“. Prostor našeho života začíná vyplňovat zábava. Vštěpuje se nám přesvědčení, že jsme tu proto, abychom si co nejvíce užili, abychom se dobře zabavili. Od rána do následujícího rána se nám nabízejí atraktivní zábavní programy. Není špatné, když je zábava jednou za čas a pokud je určitou formou relaxace, odpočinku. Ale stává se vražedným zlem, pokud se z ní udělá smysl existence: „Jsme tu na to, abychom se zabavili! Potřebujeme stále větší dávku vzrušení!“ Zábava nikoho nevyvede z prázdnoty jeho života. Chtějí nám namluvit, že jsme určeni ke konzumaci zábavných programů. Zapomínáme na to, že ještě před padesáti lety existovala mnohem zdravější kultura bez televize, kde si lidé spolu poseděli a popovídali, kde si rodiče našli čas na výchovu svých dětí, kde si našli čas jeden pro druhého, kde byl čas na Boha a modlitbu. Jsme sice samotným Bohem pozváni k nahlížení, po latinský řekneme „beatavizio“ blažené vidění, ale to je něco úplně jiného, než „televize“ – pasivní dívání se. V nazírání je člověk natolik aktivní, jako při milování.
Je to jeden z nešťastných fenoménů naší doby, že lidé utíkají od skutečnosti k zábavě nebo k falešné spiritualitě, hledají spásu v zábavě. Psychologie mentálního zdraví nás učí, že čím více se člověk realitě života vyhýbá, tím je zmatenější a nešťastnější. Je zajímavé, že jedním ze základních kritérií hodnocení mentálního zdraví člověka je, zda je ve styku s realitou a pokud je, jak se s ní vyrovnává. Čím více jsme v kontaktu s realitou a čím více s ní zápasíme, bez ohledu na to, jak těžké to může být, tím většímu duševnímu zdraví se těšíme, tím hlubší je náš pocit sebeúcty.
Zde je třeba hledat i kořen depresí u mladistvých, kteří sahají po drogách, nedostatek kontaktu s realitou, televizní a počítačová konzumní kultura. Mezi Boží vůlí, realitou a naším mentálním zdravím je životně důležitý a významný vztah. Boží vůle je naše posvěcení. Avšak my jsme posvěcováni specifickým podmínkám našeho života. Takto se přepracovává ke spáse. Tento postoj nejen dává význam úloze, kterou máme splnit, ale také se týká celého duchovního života. Jde o zvládání tohoto života v Ježíšově duchu. Pán Ježíš řekl: „Přišel jsem plnit vůli toho, který mě poslal.“ On je realistou a učí nás jak se stavět k realitě a tak sám sebe převýšit, čili duchovně růst. Podle něj má naplnění času jen tehdy pro nás smysl, pokud budeme žít Boží Slovo. Pokud by ho člověk nechtěl žít, zůstal by ve starém čase, který plyne do zapomnění. Ve víře v Ježíšovo slovo objeví člověk nový smysl využití času.
V evangeliích nás Ježíš učí, jak máme žít, aby se Boží království přiblížilo i k našemu životu. Všichni známe lidi, kteří se pokládají za nábožné a duchovní, kteří však projevují nezlomný odpor a tvrdošíjnost pokud jde přijetí a zdolávání skutečností běžného života, nedokáží ji vnímat jako Boží vůli. Naoko jsou ponořeni v meditaci, ale velmi často je to jen snaha utéct realitě života. Pravost takové duchovnosti je sporná.
Jistý perský šach si zavolal k sobě tří největší mudrce a dal jim těžkou otázku: „Co je největším neštěstím v životě?“ První odpověděl: „Největším neštěstím je být nemocným.“ Druhý odpověděl: „Největším neštěstím je být starým.“ A třetí odpověděl: „Největším neštěstím je mít smrt před očima a pocit promarněného života“. „Nejchytřejší je třetí odpověď”, konstatoval Šach.
I my bychom se vystavili riziku promarněného času, kdybychom nepřijali koncepci, nebo životní program, který nám nabízí Ježíš. I v minulosti i v současnosti existují lidé, kteří si namlouvají, že oni objeví smysl života i bez Boha, i bez Krista. Leccos se dá objevit bez Boha, ale nedá se objevit smysl života. Nikdy nemůže lidský výmysl konkurovat Božímu plánu. Projdou roky a oni poznají, že to co si vymysleli, byl jen projev jejich pýchy a nerozumu. Mají opravdu smrt před očima a pocit promarněného života.
My, kteří věříme v Pána Ježíše se nevystavujeme takovému riziku, že bychom nevěděli, jak a kde náš život skončí. Neimprovizujeme a nezkoušíme a neobjevujeme to, co se objevit nedá. Víme, že nejsme takoví dokonalí, abychom nepotřebovali činit pokání. Uvědomujeme si svou náchylnost k hříchu a známe prostředky, jak ji ovládat. Nemusíme namáhavě číst nějaké knihy, abychom našli smysl života. Máme Boží knihu, která nám od A do Z přesné říká, jak máme žít. A konečně víme to nejcennější. Čas našeho života plyne do věčnosti, do tajemství a krásy Božího království. Jsme jako řeka, která po delším nebo kratším čase, po všech úskalích, kterými musí projít, vchází do velkého moře.