Dnes bychom se lépe podívali na postavu proroka Jonáše. Spis o proroku Jonášovi patří mezi nejkratší záznamy v Písmu Svatém a přece se v něm hovoří o velmi svérázné postavě. Co je na něm tak zvláštní? Kniha popisuje příběh proroka, kterého Bůh posílá k záchraně pohanského města. Prorok dostává toto zvláštní povolání v době, v které se formovalo přesvědčení o vyvolenosti Židovského národa. Jednoduchý věřící Žid chápal své vyvolení jako vrozenou genetickou kvalitu. Byl přesvědčen o tom, že je Bohu vzácný a milý už jen kvůli svému původu z Abrahama. Neuvědomoval si, že ho Bůh vyvolil, aby skrze něj zachránil okolní svět, že boží vyvolení je nerozlučně spojeno s posláním.
Kniha proroka Jonáše i nám chce říci, že nejsme vyvolení pro sebe samých, ale i my jsme tu proto, abychom šli a přinášeli hojné ovoce. Přijmout toto poslání je obtížné a nemůžeme se divit, že to bylo také proti srsti proroku Jonášovi. Znovu se vracet do světa, který je pokušením, znovu se dotýkat lidské bídy. Jonášův odpor vůči božímu plánu Spásy šel tak daleko, že se rozhodl utéct Bohu. Starověké národy byly přesvědčeny, že každá země má svého boha. Utéct bohu tedy pro něj znamenalo, odejít z Izraele. Jonáš nasedl na loď, která šla přesně opačným směrem, jak ho posílal Bůh. Rozhodl se cestovat do Španělska.
Kniha Jonášova popisuje velkou bouři, která zasáhla loď, na níž se Jonáš plavil. Námořníkům se už zdálo, že všichni zahynou. Každý námořník se modlil ke svému bohu, jen Jonáš spal a nechtěl se modlit. On totiž utíkal Bohu, neměl se ke komu modlit. Když námořníci pomocí losu zjistili, že je to Jonáš, který je zodpovědný za tuto bouři, on sám jim poradil, aby ho hodili do rozbouřeného moře a moře se utišilo. V moři ho spolkla velká ryba a on se v jejích útrobách zmítal v tůních moře tři dny a tři noci. A až v tomto velkém nebezpečí se Jonáš začal znovu modlit a slíbil, že splní své poslání. Potom ho ryba vyvrhla na zem. Známe to: pokud odmítáme své povolání a poslání, dostáváme se do duchovní bouře a tmy bezbožnosti. Největší radost v duchovním životě způsobuje člověku fakt, když s jistotou ví, že je na tom místě, kde ho chce mít Bůh.
Zdá se, že obrátit proroka Jonáše, vyžadovalo větší námahu jako obrácení města Ninive. Písmo svaté vyslovené říká, že Ninivané se obrátili na Jonášovo kázání. Jonáš přichází jako hlasatel Božích trestů. Klade důraz na Boží trest, pokud se Ninive neobrátí. A přece se Ninive navzdory všemu jeho očekávání obrátilo. Tvrdost Jonášová srdce je tak velká, že se zlobí na Boha, který se slitoval nad městem, kterému on předpovídal trest. Pro tuto jeho tvrdost dostal Jonáš ještě jednu lekci boží výchovy, kterou nám popisuje kniha takto:
„Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít.
Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“ (Jon 4,5-9) Bůh klade Jonášovi otázku, která zkoumá příčinu jeho hněvu. Hněv nemusí být hříšný, může být i spravedlivý. Hněv je spravedlivý, když jeho předmětem je skutečné zlo a když je přiměřený a konstruktivní, to znamená, že ukazuje východisko. Ale Jonášův hněv není spravedlivý. Bůh nás zve, abychom zkoumali svůj hněv a jeho opodstatněnost. Velmi často nás vede k tomu, abychom ve svém hněvu poznali tvrdost vlastního srdce.
„Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ (Jon 4,10-11) Předmětem Božího zájmu jsou lidé i zvířata. Bůh soucítí i se zvířaty, které stvořil pro člověka.
Jonáš je vícenásobným znamením pro současníky Pána Ježíše, ale i pro nás. Především se v knize Jonáš zjevuje pravda o tom, že Bůh Izraele není jen Bohem Izraele, ale Pánem celé země a všech národů. Jonáš je pro Ježíšové posluchače výčitkou svou neochotou pracovat na Spáse pohanů. I Ježíšovi posluchači přijímají svá vyvolení, ale nepřijímají z něj pramenící poslání. Jonáš je i v tom smyslu poučením, že ukazuje, jak se člověk pro neposlušnost Bohu dostává do duchovních zmatků. Jonáš nás učí, že Spása vyvoleného je v tom, aby splnil své poslání, že naše Spása se uskutečňuje v péči o Spásu našich bližních. Jonáš je znamením i svým třídenním zápasem s temnotou smrti, neboť i Ježíš tři dny zápasil se smrtí, dokud vítězně vstal z hrobu.