Apoštol Pavel k nám dnes mluví těmito slovy: „Říkám, bratři, toto: Čas je krátký…. neboť tento viditelný svět pomíjí (neboť tvárnost tohoto světa se pomíjí).“ Čas je opravdu krátký. I kdybychom se dožili 100 roků, přesto by jednou nastal konec a to je krátkost času. Můžeme se ptát: „Co je to čas? Co můžeme o něm říci, anebo co nám o čase zjevuje Boží Slovo?“ Především nám už kniha Genezis zjevuje, že čas je Božím stvořením, stejně jako hmota a prostor. Bůh neexistuje v čase a v prostoru, ale čas a prostor jsou Božím stvořením. Bůh je stvořil a svým chtěním je stále udržuje v bytí. Tedy čas a prostor nejsou veličiny převyšující Boha, to by vlastně byly bohy nad Bohem. Kniha Genezis říká: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi!“ Počátek souvisí se vznikem času. Bůh nemá počátek. A poslední kniha Nového Zákona, Apokalypsa, mluví o skončení času. „Čas už více nebude!“
Čas je Boží milostí, je možností rozvoje a vývoje. Boží dílo může dozrávat v čase a v prostoru. Člověk může čas naplnit dobrem ale i zlem. Člověk je zodpovědný před Bohem, za to, co udělal se svým časem. Modleme se za to, abychom uměli žít smysluplně. Čas zde není přece proto, abychom si co nejvíce na tomto světě užili, ale proto, abychom hledali Boha.
Sv. Pavel vyslovuje zvláštní požadavek: „Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli“. Velmi zajímavá rada sv. Pavla. Člověk má představu, že když se jednou ožení, tak právě proto, aby se svojí manželkou mohl naplno žít, aby nemusel krotit svoji sexualitu. A sv. Pavel i zde doporučuje, zachovat si jakýsi odstup a nadhled, aby nakonec i ti, co mají ženy, byli, jakoby je neměli. Svůj postoj však zdůvodňuje krátkostí času.
V 7. kapitole tohoto listu, porovnává zdrženlivost a manželství: „Dobré je, když se muž nedotýká ženy. Ale vzhledem na nebezpečí smilstva, nechť má každý svoji ženu a každá nechť má svého muže. Muž ať plní povinnost vůči manželce a podobně i manželka vůči muži. Žena nemá moc nad svým tělem, ale muž; podobně ani muž nemá moc nad svým tělem, ale žena. Neodpírejte si jeden druhému, pouze na čas se vzájemným souhlasem, abyste se mohli věnovat modlitbě a opět buďte spolu, aby vás satan nepokoušel pro vaši nezdrženlivost. Toto říkám jako dovolení, nikoli jako příkaz. Chtěl bych, aby byli všichni lidé tací, jako jsem já; jenže každý má svůj vlastní dar od Boha: jeden tak; druhý jinak. Svobodným a vdovám říkám: Dobré je pro ně, když zůstanou tak, jako já. Ale pokud se nedokáží zdržet, ať vstoupí do manželství. Vždyť je lépe vstoupit do manželství, než hořet. Těm, co uzavřeli manželství, přikazuji, ani ne já, ale Pán, aby manželka neodcházela od muže, a pokud by odešla, ať zůstane neprovdaná, anebo nechť se smíří se svým mužem a muž ať nepropouští manželku.“ „O pannách nemám Pánův příkaz, ale dávám radu jako takový, který dosáhl milosrdenství u Pána, abych byl věrný. Myslím tedy, že je to dobré pro současné těžkosti, že je dobré, když člověk zůstane tak, jak je. Jsi vázán k ženě? Nevyhledávej rozluku. Jsi bez ženy? Nehledej si ženu. Ale když se oženíš, nezhřešíš. A když se panna vdá, nezhřeší. Ale takoví budou mít tělesné trápení a toho vás chci ušetřit.“
A potom následuje odstavec, který jsme četli jako druhé čtení. Zde znovu sv. Pavel rozvíjí své argumenty: „Chci, abyste vy byli bez starostí. Kdo je bez ženy, stará se o Pánové věci, jak se zalíbit Pánu. Ale ženatý se stará o světské věci, jak se líbit manželce, a je rozdělený. I neprovdaná žena a panna, přemýšlí o Pánových věcech, aby byly svaté tělem i duchem. Ale vdaná myslí na světské věci, jak se líbit muži. Toto říkám k vašemu prospěchu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abyste se čestně a nerušeně připoutali k Pánu.“ Pavel vidí tři výhody svobodného stavu, anebo tři výhody zdrženlivosti: „volnost pro modlitbu”, „uchránění se od tísně tohoto času” a „snahu líbit se Bohu, bez vnitřní rozpolcenosti”. Pavel nás nechce zatížit novým břemenem, ale spíše nám chce hlásat, že i manželství má své zákony, a že člověk všechny oblasti svého života, má dát pod vládu Božího Slova. Je podstatně těžší vydat své manželství Bohu, protože to nezáleží jen od jednoho ale od obou.
Avšak sv. Pavel nabádá, že zdrženlivost, alespoň občas praktikovaná mezi manžely po vzájemné dohodě, není ke škodě vztahu. Čas dohodnuté zdrženlivosti, může umožnit lépe prožít sám sebe a znovu se opravdověji dát svému partnerovi. Taková dočasná zdrženlivost od sexuálního života, není ke škodě manželského vztahu, podobně jako po půstu, člověku lépe chutná jídlo a dokáže ho lépe ocenit, tak i manželé, kteří se rozhodnou prožít určitý čas ve zdrženlivosti, mohou mít potom větší radost se vzájemného odevzdání. Je vhodné, přemýšlet nad touto možností tehdy, kdy už sexuální život neprožíváte jako něco, co vás pozdvihuje k Bohu, anebo když už sexuální život není výrazem lásky anebo, když vidíte, že se sexuální život pro vašeho partnera, stává trápením. Tělesný vztah, bez této vnitřní jednoty, ztrácí svoji krásu.
Evangelium nám ukazuje možnost jiného životního stavu – celibát. Tento vzor života, žitého pro Boha, je osvobozující zvěstí i pro manžele, protože v pravém slova smyslu, je Bůh našim manželem. Jedině On, nikdy nezklame lidské očekávání. Pozemské manželství je a má být předobrazem věčného vztahu Boha k nám.
Závěrem uvedu velmi zajímavý příklad, jak Indové pohlíží na různé periody života: „Indové jsou přesvědčeni, že člověk prochází čtyřmi základními etapami, které nazývají ašrámy. První ašráma, je obdobím přípravy na život. Její náplní je usilovné studium a cvičení se v trpělivosti a zdrženlivosti (zejména pohlavní). K tomu bych chtěl podotknout, že manželství není řešením pro ty, kteří se neumí ovládat. Do manželství se naopak hodí právě ti, kteří se umí sexuálně ovládat. Myslím, že ti, kteří žijete v manželství, mi dáte za pravdu, jak náročná je zdrženlivost v manželství. Druhá ašráma představuje období hospodářské činnosti, rodinného života, výchovy dětí a vůbec produktivního života, jak mu rozumíme v Evropě. Třetí ašráma je znovu obdobím cvičení, ale jiného druhu, jakéhosi „odangažování se”. Je to cvičení ve snižování potřeb, v odříkání se věcí, jež do té doby člověk považoval za důležité, pokud se nedospěje ke stavu, že se dokáže obejít s málem. Potom je připraven na poslední ašrámu. Tomuto stadiu říkali sannjasa (odříkání), život bez domova, jen s bederní zástěrkou, s miskou na almužnu a sklenicí na vodu. Je to období, ve kterém se člověk aktivně připravuje na příchod smrti.
Čas je krátký, zamysleme se, zda žijeme moudře, to znamená, jak lidé svobodní, schopni kdykoliv opustit tento svět, který je jen provizoriem, svět jen jakoby. Není to nic potěšující, když vidíme staré lidi, kteří se nedokáží ovládat, kteří ještě stále podléhají vášním různého druhu, které smrt musí vytrhnout z tohoto provizoria násilím a vnitřně i po smrti, jsou stále začleněni do tohoto světa, nezralí pro Boha a pro jeho úžasnou lásku. Amen.