V dnešním evangeliu slyšíme Pána Ježíše: „Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na podstavec?” Těmito slovy Ježíš ukazuje na smysl křesťanské existence ve světě. Pán Bůh nás ne proto obdaroval svým Světlem, abychom ho skryli, ale abychom dávali příklad celému světu. Sv. František říká, že jsme matkami našeho Pána, když ho dobrým příkladem rodíme na tento svět. Svítíme především dobrým příkladem. To je základní apoštolát, apoštolát dobrého příkladu.
„Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo.“ Nechceme s druhými mluvit o svých slabostech nebo dokonce o svých pádech, protože nevěříme, že by nás někdo dokázal mít rád, kdyby znal, jaký skutečně jsme. Ze zásady si navzájem nedůvěřujeme. Skrýváme se nejen před Bohem, ale i před druhými lidmi. Zřídkakdy zažijeme ten úžasný pocit, když se dokážeme někomu úplně otevřít. Jak se nám hned lépe dýchá a existuje, když najdeme někoho, ke komu dokážeme být otevření a kdo nás neodhodí, ale přijme v pravdě našeho života.
Církev tyto okamžiky otevřenosti vkládá do svátosti pokání a přikrývá je božím odpuštěním a smířením. Možná v tom spočívá úloha očistce. Otevírání uzavřených a zraněných duší. Toto otevírání bolí, protože je podobné snímání obvazu z rány. A přece je třeba, aby se lékař dostal až k ráně. V očistci se veřejně mluví o našich „tajnostech“. Každá svatá zpověď je přípravou na toto absolutně odhalení, které je nutné, aby člověk zažil skutečně nebe. Pán Ježíš nás upozorňuje, že nic není tak tajné, aby to nevyšlo najevo. Mnohé věci se objeví až po smrti, ale vše se vyjeví.
Na každý skutek, který chceme provést, bychom se měli podívat i z tohoto zorného úhlu. Jak to bude vypadat, když se to jednou zveřejní? Pokušitel se snaží člověka přesvědčit, že hřích je jen malá bezvýznamná epizoda, o které se nikdo nikdy nedozví. Ale to je klam. Hřích se zapíše do naší duši i do našeho těla. Zapíše se do naši osobní historie. Žijme bez pokrytectví, abychom se nemuseli bát odhalení. Smyslem tohoto odhalení není naše zdeptaní ale uzdravení, abychom byli znovu schopni víry, naděje a lásky
„Kdo má uši k slyšení, slyš!” Jak je to s našimi ušima, nač je máme? Někdo je má možná jen proto, aby měl na čem nosit brýle nebo klobouk. Všichni víme mluvit, ale málo je těch, kteří jsou ochotni poslouchat. Ačkoli příkaz „Šema“ – „slyš, poslouchej“, je prvním příkazem největšího přikázání lásky k Bohu. Poslouchat znamená být soustředěný na to, co přichází od druhých, je to první předpoklad lásky.
„Dávejte pozor na to, co slyšíte!” Je to umění soustředit se na to, co poslouchám. Je to umění žít v přítomnosti. Ďábel nás od přítomnosti stále odvádí, buď do minulosti, kde pláčem nad tím, co už nemáme v moci, nebo do budoucnosti, kde sníme o tom, co ještě nemáme v moci. Ale skutečně můžeme cosi udělat jen s přítomným okamžikem. Ďábel nás chce odvést od toho, abychom nyní a zde žili Boží Slovo.
„Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám, a ještě vám bude přidáno.“ Často zažijeme na vlastní kůži tutéž míru jakou měříme my sami. Z naší bytosti vyzařuje náš životní styl a zasahuje naše okolí. Lidé v naší blízkosti velmi často reagují na nás naším způsobem. Pokud jsou vnitřně silnější dokáží se tomu vzepřít.
„Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.” To, co platí v podnikání, platí iv duchovním životě. Kdo se snaží, ten rozmnožuje, a kdo se nesnaží, nakonec ztrácí i to, co měl.