Čtyři věci vytýká prorok jménem Božím nevěrnému a odbojnému městu. Jsou to věci, které se Bohu protiví, a které tvoří překážku našeho duchovního růstu i našich modliteb. Jsou to čtyři stupně odklonu od Boha. První bychom mohli formulovat jako „Neposlouchání Boha – Neposlušnost – Nevšímání si Božího slova – Život nedrobení Božímu Slovu.“ Když chceme, aby nás Bůh vyslyšel, musíme nejprve my vyslechnout Jeho. Neboť nejen my máme touhy a očekávání vůči Bohu, ale Bůh má svou představu o nás. On nás stvořil a dal nám určité poslání a my máme vážnou povinnost naplnit Boží záměr s námi.
Druhý stupeň se týká „Nedbání na výstrahy“. Bůh má vůči nám své výhrady a ty se projevují v jeho napomínáni, v jeho výstrahách. Bůh nás napomíná nejen svým Slovem, ale i všemi okolnostmi našeho života. Napomíná nás skrze nemoci, do kterých se často dostáváme pro svou nerozumnou životosprávu. Napomíná nás našimi narušenými vztahy, které ústí do deprese. Prvořadý význam jakékoliv bolesti je upozornit nás na to, že scházíme z cesty Života. Pokud se napravíme, tato bolest zmizí. Když si ale člověk nevšímá tyto Boží výstrahy, nastupuje jiná bolest, která už jen signalizuje rozklad a smrt. Člověk má povinnost všímat si tyto Boží varování. Boží Slovo nám slibuje: „Kdyby sis všímal moje přikázání, tvůj mír by byl jako řeka!“
Třetí stupeň odklonu od Boha je „nedoufání v Pána – Ztráta naděje“. Týká se i našeho očekávání ohledně Boha. Jedna moudrost říká: „Malý Bůh, velké problémy!“ Je to jakési přesvědčení o malichernosti Boha, o tom, že nezasluhuje důvěru, že nechce naše dobro, že není Všemohoucí a Milující. A toto je největší urážka Boha. Je to opak víry, naděje i lásky. Víra v Boží moc a Boží dobrotu nás přibližuje k Bohu a vede k modlitbě. Ten, kdo přestává v Pána doufat, se přestává i modlit. Ale to vede k tomu, nač mají Rusi přiléhavé přísloví: „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“
A čtvrtý stupeň můžeme vyjádřit jako otočení se Bohu zády, neobrácení se, pohrdnutí Bohem. Když se někdo otáčí Bohu zády, likviduje sám sebe, neboť zaniká v něm láska, která je životem jeho duše.
Co nás k Bohu přibližuje charakterizuje prorok, jako pokoru, chudobu a doufaní v Hospodinovo jméno. Základní skutek pokory spočívá v tom, že naše ego sejde z trůnu našeho srdce a uvolní toto místo Božímu Slovu, kterému patří místo zbožňování, a které pokud začne řídit náš život, způsobí, že začneme Boha prožívat jako svého Spasitele. Nejzákladnější chudoba, která nás vede k Bohu, spočívá v tom, že se zřekneme sebe vlastnění a uznáme Boží nárok a Boží právo na nás. A toto vše vede k živé naději, která se projeví modlitbou a postupně roste a mění se na blaženost, zakoušení Boha.