Když přišel Ježíš do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu s otázkou: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?“ I Ježíšovi protivníci přiznávají, že Ježíš dělá věci, které přesahují přirozené lidské možnosti. Přicházejí k Ježíši a ptají se. Navenek to vypadá skvěle. Pán Ježíš učí a chce učit a oni se přišli ptát. Vypadá to jako zájem o pravdu, snaha znát pravdu. Až protiotázka Pána Ježíše: „Také já se vás zeptám na jednou věc. Když mi na ni odpovíte, i já vám řeknu, jakou mocí dělám tito věci. Odkud byl Janův křest? Z nebe anebo od lidí?“ – a jejich neurčitá odpověď, která byla výsledkem předchozí spekulace, (jak to vysloveně podotýká evangelista Matouš – „ale oni mezi sebou uvažovali: „Řekneme li „z nebe“ namítne nám: „Proč jste mu tedy neuvěřili?“ Řekneme li však „od lidí“, musíme se bát lidu, protože všichni považují Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme“) – ukazuje, že jim nejde o pravdu ale především o zachování dobrého zdání před lidmi. Jana totiž všichni považovali za proroka a Jan ukazoval na Ježíše. Jen ten, kdo to nechtěl vidět, neviděl. Takový lidé, kteří se na všechno dívají přes sebe, přes filtr: „Co z toho budu mít já!“ anebo „Jak budu vypadat v očích ostatních?“, nejsou skutečnými hledači Pravdy a proto jim ani Ježíš Pravdu nezjeví: „A on jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám.”
Pán Ježíš odhaluje další rys příznačný pro farizeje. Víme již, že hlavní chyba farizeů spočívala v tom, že svůj náboženský život žili jen ze svých vlastních sil a proto formovali jen k lidské slušnosti. Dnes Pán Ježíš odhaluje, že nejen zdroj jejich duchovního života je chybný, ale i jejich cíl. Všechno to, co dělali, dělali v konečném smyslu jen pro sebe. V Jan 12,43 nacházíme o nich tento výrok: „Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží.“ To, co dělali, nedělali na Boží slávu, ale hledali svou vlastní a hledali ji u lidí. Nehledali vyvýšení Spravedlnosti, Dobra a Pravdy, ale ukojení své touhy po uznání a obdivu za každou cenu.
Dnešní evangelium ukazuje, že člověk, který je závislý na lidském obdivu, není schopen kráčet za Pravdou a Pravda se mu proto ani nezjeví. Sv. Ambrož učí, že: „Každá pravda, ať je mluvená kýmkoli, je od Ducha svatého.“ Oni nehledali pravdu, ale svůj časný prospěch. To, z čeho se dá cosi vytěžit pro sebe. Pravda se nezjevuje automatický každému člověku, ale člověk musí být ochoten obětovat sebe samého, počítat s tím, že budu muset opustit své a jít za Božím. Farizeové a zákoníci všechno hodnotili skrze své Ego. Nejhorší forma otroctví je egokracia, egocentrismus a egoismus. Kolik krát se člověk rozhoduje a chce rozhodnout pro něco velké a šlechetné a co ho tehdy podrazí, strach o své ego, jeho pohodlnost. A tak zůstává sám, bez Boha a smutný. Bůh je Láska a nic se mu tak neprotiví jako egoismus. Nic není tak proti Pravdě, jako když člověk sebe nebo kohosi jiného, postaví ve svém srdci na místo Boha.
Zdravý a dočasný egoismus nemusí být hříchem. Při vzniku hvězd pozorujeme zákon, že zárodek hvězdy určitou dobu pouze stahuje hmotu ze svého okolí, jakoby všechno chtěl pohltit. Ale v určitém okamžiku se to v něm všechno zapálí a začne vyzařovat a svítit. Podobně to je i s člověkem. Například malé dítě musí jíst, aby mohlo růst, podobně mladý člověk musí hodně čerpat ze všech oblastí, aby ráz mohl dávat. Ale pokud chce celý život jen brát na úkor druhých, tak je to pomýlené a hříšné. „Duševní zdraví každého člověka je podmíněno jeho ochotou podřídit se něčemu vyššímu, než je on sám. Abychom mohli úspěšně fungovat na tomto světě, musíme se podřídit nějakému principu, který v naší hierarchii hodnot předchází to, co bychom v daném okamžiku mohli chtít. Pro věřící je tímto principem Bůh, a proto říkají: „Tvá vůle se staň.” Ale dokonce i nevěřící, pokud jsou duševně zdraví, podřizují se, ať už vědomě, či nevědomě, nějaké „vyšší moci“ – ať už je to pravda nebo láska, potřeby druhých či požadavky reality.” (MS Peck)