Třetí adventní nedělí jsme se ještě více přiblížili k radostnému tajemství vánočních svátků a Boží Slovo nás znovu vyzývá k radosti. Pokud jsme pozorně poslouchali dnešní druhé čtení z listu sv. Pavla Soluňanům, možná nás překvapilo. Mluví o třech skutečnostech, které mají zcela proniknout a ovládnout život křesťana: radost, modlitba a vděčnost. Jsou to zároveň tři znaky pravé a živé víry. Chodit do kostela nemusí být totéž, jako mít živou víru. Pokud v našem duchovním životě chybí tyto tři skutečnosti – radost, modlitba a vděčnost – je to znak, že buď nemáme pravou víru, nebo ji nežijeme správně. Zkusme se zamyslet nad těmito oblastmi duchovního života:
1. „Bratři, stále se radujte!“ Položme si otázku: Je vůbec možné, ustavičně se radovat? Radost je kořenem i plodem správného života. Když v něčem nenajdu radost, po čase to s nechutí odložím. Pokud křesťanství není správně pochopeno a žito, může se pro mnohé stát něčím, co rád odloží. Oblékají si ho jen jako sváteční kostým, který se nosí na svátky, ale jindy ho na sebe nevezmou. Mnozí křesťané prožívají své křesťanství jako náboženství, které k radostem tohoto světa říká zásadní: „Ne!“ Jak v tomto objevit radost? Náš svět nám svým ustavičným zbrojením a ekologickými katastrofami ke radosti také nepřidává. A přece nás Boží Slovo k radosti vyzývá i Pán Ježíš říká: „To jsem vám pověděl, aby ve vás byla moje radost a aby vaše radost byla úplná.“ Kde hledat zdroje radosti?
Jejím základem je skutečnost Stvoření a to Stvoření z ničeho. Na počátku je Sám ze Sebe dokonale Blažený Bůh. My jsme nebyli a nemuseli být a přece jsme. To znamená, že nás absolutně svobodný Bůh chce a z toho vyplývá, že nás miluje. Nejsme dílem náhody ani nutnosti, ale jsme dopředu zamýšlené a chtěné tvory. Bůh nás chce, a proto jsme, ačkoli bychom nemuseli být. Bůh nás chce, protože nás miluje. V základech naší existence je Láska. To je první pramínek naší radosti.
Naše radost pramení i z našeho předurčení, z Božího plánu s námi: „On nás podle dobrotivého rozhodnutí své vůle předurčil, abychom se skrze Ježíše Krista stali jeho adoptovanými syny.“ (Ef 1,5). Sv. Pavel často říká, že my křesťané máme účast na témže vyvolení jako Izrael. Skrze přijetí Ježíše, máme dokonce účast na ještě větších příslibech a darech. Tedy dalším důvodem naší radosti je naše vykoupení. Toto je třeba často si připomínat, protože ďábel nám chce namluvit, že nejsme vzácní a vyvolení a má na to i zdánlivé důkazy: naši hříšnost. Ale naše hříšnost nemůže překazit Boží plán s námi.
Sv. František si byl tohoto dobře vědom a ze všech sil se snažil o to, aby si stále zachoval vnitřní i vnější radost. A totéž miloval i u svých bratrů. Káral je kvůli smutku nebo zádumčivosti: „Ráz domlouval jednomu bratru, který chodil se smutnou tváří: „Proč ukazuješ navenek smutek a bolest nad svými hříchy? Měj si ten smutek mezi sebou a Bohem! Pros ho, aby se pro své milosrdenství nad tebou smiloval a tvé duši vrátil radost ze spásy, o kterou byla připravena vinou hříchu. Ale přede mnou a před druhými se snaž mít vždy radost. Na Božího služebníka se nesluší, aby ukazoval před bratrem nebo jiným člověkem smutnou a zádumčivou tvář.“ Podle veselosti obličeje usuzoval na horlivost, píli, náladu i pohotovost k radostnému konání všeho dobrého.“
V liste Filipanům 4,4 apoštol upřesňuje, že se jedná o radost v Pánu: „Radujte se stále v Pánu.“. To je to nejdůležitější: Přijetí Ježíše jako svého Pána. Proč je třeba „přijetí Ježíše“? Ježíš o sobě samém na jednom místě evangelia říká: „Já jsem Život!“ Víme, co to je tělesný život. Žijeme v těle, které se rozvíjí a roste. Všechno se to děje pro naše potěšení, ale není to ovoce naší námahy a nemáme na tom zásluhu, když tak jen to, že tělo si živíme a opatrujeme. Teologie učí, že před prvotním hříchem byla podobnou vitalitou obdařena i lidská duše. Ona se podobně jako biologický život, který se rozvíjí do různých orgánů, rozvíjela do různých ctností. Neposlušností vůči Bohu, lidská duše tento rozměr ztratila a přestala růst. Obnova tohoto vnitřního života je možná, když se člověk rozhodne pro Boha, který se nám dal poznat v Ježíši. Ježíš je základ, ne občasné svaté příjímání, přerušované těžkými hříchy, ale přijetí natrvalo jako manželství. Jde o to, abychom se stali učedníky Ježíše Krista, abychom Mu, jak Božímu Slovu, dovolili přetvářet naše životy. Abychom z něho žili, abychom ho přijali jako svůj život. Nakonec i závěr této výzvy z dnešního čtení říká: „Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.“
2. „Bez přestání se modlete.“ Pokud naše modlitba není ustavičným chozením s Pánem, nevede k čistotě srdce a tedy nevede ani k radosti. Modlitba má být ustavičná stejně jako láska. Jen ustavičná modlitba vede do Boží blízkosti. „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ – říká jedno staré ruské přísloví. Modlitba je neustálou potřebou člověka stejně jako dýchání. Je dobré ze všech svých myšlenek udělat modlitbu, rozhovor s Bohem. Odkrýt své myšlenky před Bohem. Neskrývat se se svými myšlenkami, ať už dobrými ale dokonce a ještě více s těmi temnými. Jen to, co před Bohem přiznáme se uzdraví. Je to nakonec naplnění jednoho rozměru přikázání Lásky k Bohu: „Milovat budeš Pána Boha celou svou myslí!“ Ustavičná modlitba, to je život před Boží tváří a stálý ohled na Boha.
Sv. František říkával: „Boží služebník si má zachovat vnitřní i vnější duchovní radost. Tato pramení z čistého srdce a získává se zbožnou modlitbou. Zlí duchové mu nemohou škodit. Tehdy se však radují zlí duchové, pokud mohou někomu vzít zbožnou radost, která pochází z čisté modlitby a ctnostných skutků, nebo jí zabránit. Pokud se podaří ďáblu jen trošku usadit v srdci Božího služebníka, musí ho co nejrychleji moudře a rozhodně vyhnat, a to mocí svaté modlitby, lítosti, zpovědi a zadostiučinění. Pokud tak neučiní, učiní ďábel z vlásku kladu a usadí se v duši. Bratři moji, ta radost pochází z čistého srdce a ustavičné modlitby. Snažte se o to, abyste si zachovali tyto dvě ctnosti. Abyste cítili radost, kterou tak velmi toužím vidět na sobě i na vás, a měli ji uvnitř i navenek. Tak povzbudíte bližních a zaženete nepřítele. Jemu a jeho údem patří smutek, ale nám neustále veselí a radost v Pánu.“ Prameny radosti jsou podle sv. Františka tyto: Čisté srdce a ustavičná modlitba. Nemůže mít tuto radost někdo, komu Bůh není nadevše. Nemůže ji mít nikdo, kdo miluje své hříchy více než Boha přítomného v Eucharistii. Tedy člověk, který nepřijímá Ježíše natrvalo, jako svého Pána.
3. „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu!“ Sv. Pavel v listu Římanům v první kapitole odhaluje zvláštní souvislost mezi nečistotou (nečistými vášněmi) a nevděčnosti. Proto, pokud chceme zvítězit nad svou nečistotou, musíme odstranit kořen hříchu, kterým je nevděčnost vůči Bohu. Každé slavení eucharistie je výrazem naší vděčnosti. Pán Ježíš nás učí děkovat za všechno a to s ohledem na Boha Stvořitele a Vykupitele. Vděčnost je uznáním Božího díla a Boží moci, která i ze zla dokáže vytěžit dobro. Vděčnost je výrazem důvěry, zvláště tehdy, když děkujeme za věci, které se nám zdají negativní. Pán Ježíš ustanovil svátost a tajemství vděčnosti „Eucharistii“, v tu noc, kdy byl zrazen. Vděčnost je ovocem skutečné pokory. Ale vděčnost nás přivádí i do Boží blízkosti. Bůh se vrací do vděčných duší a kde je Bůh, tam mizí hřích.
Na závěr jen maličký dodatek: Člověk, jako Boží obraz, má zářit radostí. My jsme obrazem Božím i tehdy, když se boříme ze svými hříchy a ukazovat radost je naše poslání i tehdy, když máme sklon k depresi. Na to jsme stvořeni a o to se snažme, dělejme dobrou reklamu Neviditelnému ale Radostnému Bohu. Bůh nepřestává být nesmírnou Blažeností ani ve svém bolestném umučení, protože miluje, protože je Láska a Láska sama je nesmírnou Blažeností. Stále se radujme, ustavičně se modleme a za všechno děkujme, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro nás!