Úvod ke mši: V této mši svaté se chceme střetnout s Bohem. Otcové říkali, že kdo se chce střetnout s Bohem, musí se nejprve střetnout sám ze sebou, to znamená poznat svůj hřích a že ten, kdo vidí svůj hřích je na tom lépe, jak ten, kdo viděl anděla. Uznejme před tváři Boží, že si nás Bůh nepozval k řeholnímu životu jako nějaké lepší lidi, ale že náš život je pozváním k pokání. Proto uznejme a vyznejme své hříchy, abychom mohli spolu s Kristem slavit tato svatá tajemství.
Homilie: Dnešní první čtení mluví o jásotu, o radosti, o manželství a zároveň o neplodnosti. Neplodnost byla v židovském národě považována za znak Boží trestu, plodnost se považovala za projev Božího požehnání. Možná si někdo klade otázku, proč o těchto věcech mluvím zrovna vám, zasvěceným osobám. Jednak proto, že nám je samo Boží Slovo předkládá na dnešní den, ale i proto, že my všichni jsme pozváni být otci a matkami. Je to naše přirozené povolání, které se ale u nás, Bohu zasvěcených, má naplňovat v duchovní oblasti. Pokud jsem to správně pochopil, dnes byste měli mimo jiné řešit problémy materiálního zabezpečení řeholí po odluce církve od státu. Je to vážné téma, o kterém určitě třeba přemýšlet, ale myslím si, že ještě více nás trápí problém neplodnosti, nedostatek povolání. Boží Slovo nás ale navzdory této naší neutěšené situace vyzývá k jásotu a radosti. Ta výzva k radosti je přesně určena: neplodné, která nerodila, říká Bůh: „Neboj se, neboť se nemusíš stydět!“ A slibuje tak velké potomstvo, že už nyní bychom měli chystat „salaše“, jak zvykl naše komunity za totality nazývat, jeden z otců. Dělá si snad Pán Bůh z nás legraci? Vždyť některé řehole a kongregace mají již nyní převahu věkem starších členů – řekněme přímo stařenek. Jak pochopit Boží příslib, proč nefunguje, co je třeba udělat, aby fungoval?
Zkusme to řešit úplně selským rozumem. Co udělá a dokonce musí udělat každá žena, když chce být matkou? Všichni to víme. Musí se vdát, po slovenský řekneme „vydat“. Musí milovat muže. Každá nová osoba přichází na svět jako ovoce vztahu. Nikdo nemůže přirozeným způsobem počít dítě sám. Co ale má dělat Bohu zasvěcený člověk, aby se dožil řeholního dorostu? Také se musí vdát, vydat? Ale komu, koho má milovat a komu se nechat oplodnit? Prorok Izaiáš jménem Božím prohlašuje: „Tvým manželem bude tvůj Stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým Vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země!“ Láska k Bohu musí být tak reálná, jako láska k manželovi.
Posloupnost věcí je obvykle taková. Nejprve je zde vzájemná láska. Z této lásky plyne důvěra, že se jeden druhému zcela odevzdá a navzájem se příjmu. Ani u Bohu zasvěcených osob to nepůjde jinak. Nejprve zde musí být láska k Bohu, mému Stvořiteli, která se projeví naprostou důvěrou a totální odevzdaností. Potomstvo přijde jako ovoce této lásky, jako jakýsi Boží tuzér (spropitné). V evangeliu slyšíme jako Ježíš apoštolům říká: „Pojďte za mnou a já z vás udělám rybáře lidí!“ Ježíš neříká: „Já vás to naučím!“, ale: „Já z vás udělám.“ a to vyžaduje stát se úplně povolný v Božích rukou. My jsme sice Bohu zasvěcení, ale často nejsme Bohu vydání.
Toto vydání se Bohu je plodné nejméně ve dvou oblastech. První je ovoce našeho vnitřního života, kterým je Ježíš v nás a který přeměňuje naše bytí a to má dopad i na vnější sféru účinnosti a vede k duchovnímu potomstvu. Duchovní otcové učí, že Krista nemáme napodobovat, Krista máme žít, ale abychom ho mohli žít, musíme napodobovat Marii. Proč nemáme Krista napodobovat? Neboť, pokud by šlo jen o vnější napodobování, jednalo by se o pokrytectví, které Ježíš vyčítal farizeům. V evangeliu podle sv. Jana čteme: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1,18) Zákon byl schopen vychovat slušného člověka, který se navenek nedopouštěl hříchů, ale nedokázal změnit jeho hříšné srdce, to dokáže jen milost, která spočívá v přijetí Ježíše.
Po určitých zkušenostech začínáme chápat, že navzdory svému nejlepšímu úsilí, jsme nevychovali z opice člověka. Zázrak vnitřní proměny člověka se nedocílí vnější drezurou, ale milostí. Jedině Bůh je Dobrý a my se stáváme dobrými, když je On v nás skrze své Slovo a Ducha. Boží Slovo nám zjevuje Boží charakter, ale Duch svatý nám ho dává, pokud po něm toužíme. Krista máme přijmout jako ho přijala Marie, přijmout ho jako svůj Život a dovolit mu přetvářet naše bytosti. A Marii máme napodobovat v jednotlivých krocích jejího požehnaného života, jehož plodem je Ježíš. Podívejme se jako ona počala z Ducha svatého?
Nejprve k ní zaznívá Boží Slovo. Když mluvíme o Božím Slovu musíme si uvědomit, že nemluvíme jen o bibli. Bible je psané Boží Slovo, ale Ono existuje jako samostatná Živá Božská Osoba, skrze kterou a pro kterou bylo všechno stvořeno. Vše povstává Božím Slovem a každá dokonalost je účastí na tomto Slově. Bez lásky k Božímu Slovu není možné počít z Ducha svatého. Boží Slovo máme přijmout s jistou vírou, ne jako slovo lidské, ale jako Boží. P. Maria nejprve vírou přijala Boží Slovo, uvěřila v nesmírnou Boží Dobrotu a Moc, protože „Bohu není nic nemožné.“ (Lk 1,37) Boží Slovo je Živé a Účinné, jen ve vztahu k osobě naráží na tajemství svobody a víry. P. Maria stojí před námi jako první křesťanka, protože křesťanství začíná osobním přijetím Ježíše. Maria je žena zcela zasvěcena, odevzdána a vydaná Bohu. Ona sama svědčí o tom, jak veliké věci jí učinil Ten, který je Mocný.
Její odevzdanost nesměřuje k něčemu nevyzpytatelnému. Bůh přece zjevil svou vůli ve svém Slově. Proto se jí odevzdanost týká Božího Slova. Sv. Jeroným tvrdí, že kdo nezná Písmo, nezná Krista. P. Maria ho dobře znala. Věděla Komu říká své „fiat“. P. Maria nestojí v pozici sebevědomého siláka, který říká: „Já to dokážu“. Jde tu přece o Boží Slovo, které člověk nedokáže žít z vlastních sil. Na druhé straně však víme, že Bůh to od nás vyžaduje a že celý vesmír povstal Božím Slovem a že toto Boží Slovo je Nezrušitelné a Všemohoucí. Proto je „důstojné a spravedlivé“ odpovědět na něj tak, jako Maria: „Ať se mi stane podle Tvého Slova!“
V modlitbě nejde o prosazování naší vůle a ani o snahu přesvědčit Boha o dobrotě našeho plánu. V modlitbě máme především Boha milovat a to se děje spojením Božské a lidské vůle. Naše modlitba má být podle vzoru Panny Marie především prostorem, v němž dovolíme Bohu v sobě jednat, jakási ochota lehnout si na operační stůl Božího Slova. A ta operace může i bolet. Utrpení je nutnou součástí zrání v Lásce. I děti přicházejí na svět za cenu bolesti. Sv. Jan z Kříže nám adresuje slova: „Kéž by si lidé konečně uvědomili, že je zhola nemožné dojít k plnosti Božího bohatství a Boží moudrosti, aniž projdou plností utrpení a mnohonásobnými strastmi, které člověka naučí vzdát se útěchy a jakékoli touhy… Jedinou branou, jíž můžeme do tohoto bohatství Boží moudrosti vejít, je kříž.“
Říkal jsem, že Maria první přijímá Ježíše. O co se jedná v tomto přijetí. Jde o to, abychom trůn svého života odevzdali tomu, komu právem patří a tím je Boží Slovo, II. Božská osoba. Jde o to, abychom přijali Ježíše jako svůj Život, aby naše Ego sestoupilo z tohoto trůnu. A tohle všechno se děje následováním Slova ale i Svatým přijímáním, které má být aktem přijetí Ježíše, ale i aktem naší odevzdanosti, naší bohoslužbou a projevem vděčnosti. Eucharistie je šancí znovu přijmout Boha. Přijmout ho můžeme jen natolik a v té míře, nakolik se mu sami odevzdáme. K lásce patří přijetí osoby druhého i výdej sebe samého. Někdy právě tento rozměr chybí v našem sv. přijímání. Přijetí osoby může nastat jen v aktu vzájemného odevzdání a z toho pochází plodnost.
Dokud Boží Slovo nezaujme v našich bytostech čelně postavení, dotud si nemůžeme rozumět ani se milovat. Říkal jsem, že nový život, v našem případě i nové povolání, je ovocem vztahu. Především toho základního k Bohu, který se nám dává v Ježíši, ale i vztahů v komunitě. Všichni cítíme, že pokud nežijeme úplně pro Krista, jsme pro druhé nebezpeční svou hříšností. Jsme lidmi bez zákona a s těmi se nedá společenství vytvořit. Tedy první úkol je přijmout Boží Slovo jako normu pro svůj život a základ svého posvěcení. Stát se lidmi, kteří mají v srdci Boží zákon. Pak se budeme navzájem chápat i ctít. A to přitahuje k nám ty, kteří chtějí následovat náš život.
Sv. Ambrož říká zasvěceným pannám: „Má-li Ježíš dveře otevřené, přichází. Nemůže zklamat, jestliže slíbil, že přijde. Nuže, obejmi toho, kterého jsi hledala. Přistup k němu, jeho jas na tebe padne. Drž se ho a požádej, aby brzo neodcházel,… Čím si však Krista udržet? Nelze si ho připoutat bezprávím ani uzly na provazech. Zato je možné ho sevřít poutem lásky, přitáhnout otěžemi ducha a držet se ho upřímným citem. Chceš-li mít Krista i ty, hledej ho. A neboj se přitom žádného utrpení.“ (Z Knihy Sv. Ambrože: „O panenství“)
Závěr mši: Říkali jsme si o duchovní plodnosti a přece vám ještě musím odhalit jeden zvláštní pramen této plodnosti a tím je půst. Jeden spolubratr mi prozradil svoji osobní zkušenost s postem. V dnech, kdy se postil, pozoroval, že více lidí přistupuje ke svaté zpovědi a často se mu stává, že právě v takové dni mu kdosi oznámí, že se rozhodl pro duchovní povolání. Nemyslím teď na krátký páteční půst ale na půst několika denní. Kdyby se na to někdo chtěl odhodlat, ať si nejprve prostuduje knihu od P. Anzelma Gruna, OSB: „Půst“ a nech se do toho pustí s povolením svých představených. Bohu se totiž líbí jen ten půst, který se děla v poslušnosti a v pokoře.