První čtení, které jsme slyšeli, nám znovu odhaluje určité pravdy o Bohu, které bychom měli zabudovat do své představy a poznání Boha. Jedná se v tomto čtení především o to: „Jaký má Bůh plán s lidstvem? K čemu jsme pozván?“
Slyšeli jsme v prvním čtení tuto myšlenku: „Tvůj Stvořitel bude tvým manželem …“ Každý člověk zvlášť a celé lidstvo spolu má takové vznešené pozvání a možnost – žít intimně s Bohem. Bůh miluje lidi a touží nám dát svou lásku. Bůh sám v sobě je Láskou a žádná skutečná láska a platí to i o lidské lásce, není bez něj a mimo něj. Existují lidé, kteří mají strach z Věčnosti. Na zemi nerad chodívali do kostela a nerad se modlili a cítí jakýsi podvědomý strach: Co budu dělat ve věčnosti a věčně, když už zde na zemi mě Boží věci nudili? Nudili tě proto, protože nepoznáš svého Boha. Bůh je Láska a skutečná a očištěna modlitba, to je milování s Bohem a když se dva opravdu milují, nikdo se nedívá na hodinky, kdy to skončí. A když se jedná o skutečnou lásku, tak si nikdo ani nepřeje, aby se to už skončilo. Po konci toužíme jen tehdy a tam, kde se objeví jakékoliv zlo, jakákoliv nedokonalost, protože toto unavuje. Ale pohled na dokonalou Krásu, poznání absolutní Pravdy, zážitek dokonalé Lásky, ty nás nebudou unavovat. Často býváme uchvácení krásou stvořených věcí natolik, že se nám nechce z tohoto světa ani odejít. Vždyť je tak krásné mít svou ženu, která vás miluje, mít svého muže, který vám rozumí a mít své dítě. Avšak zapomínáme na to, o co krásnější musí být jejich původce.
V době, kdy jsem ještě pracoval v nemocnici, slyšel jsem o jednom případě klinické smrti. Jedna známá mi říkala o svém kolegovi, který dostal infarkt uprostřed své rodiny a dokud přišla pohotovostní služba, byl několik minut mrtvý. Když se ho podařilo oživit a nakonec přivést ke zlepšení zdravotního stavu natolik, že byl schopen navštívit své kolegy v nemocnici, dali mu otázku: „Řekni, jak ti bylo, když si umíral a kolem tebe byla tvoje rodina, tvá žena a tvé děti?“ Všichni totiž o něm věděli, že má svou manželku a děti velmi rád a že byl dobrým manželem i otcem. Jeho odpověď jim však vyrazila dech: „Prosím vás, co je to žena, co jsou to děti, ve srovnání s tou Krásou, kterou jsem viděl.“
To, že se někdo bojí tohoto věčně krásného Boha, je znakem toho, že se cosi pokazilo ve vztahu člověka k Bohu. Bůh o člověka stále stojí. I skrze proroka k nám Bůh promlouvá: „Nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupili a pahorky kolísali, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj, praví Hospodin, který tě miluje.“ Člověk se cítí vinen před Bohem, skrývá se před Ním. Ten, který Boha svou nevěrou znesvětil, znovu a znovu Ho zraňuje svou nevěrou a nedůvěrou. Bůh nám přichází na pomoc a my křičíme jako posedlí: „Co tě do mě, přišel jsi mě zahubit!“ To křičí ne člověk, ne jeho duše, ale Satan, který člověka ovládl. Pokud v sobě máš tento postoj vůči Bohu, pokud máš nevěřící strach z Boha, který tě miluje, odřekni se tohoto ducha a vyprošuj si Ducha svatého. Duch svatý je správným vztahem Otce k Synu, k Bohu, k lidem, k sobě samému, k věcem. Duch svatý to je bytostná dobrota Boha. V Duchu svatém můžeme Boha poznat i milovat.
Dnešní evangelium hovoří o farizejích, že nepřijali Boží Slovo, které hlásal Jan a tak pohrdli úmyslem, který Bůh s nimi měl. Pán Bůh má s námi ty nejlepší úmysly a nabízí nám tu nejúžasnější budoucnost, ale je k tomu potřebné činit pokání. Obrátit se tváří k Bohu. To znamená, poslouchat Boha, nechat se usvědčit z hříchu, uznat potřebu Boží korektury do svého života. Přestat se Boha bát, ale absolutně mu věřit. Kráčet k Bohu, toužit po něm, milovat ho z celého srdce. Mít s ním ustavičné spojení skrze osobní modlitbu, skrze Slovo Boží, skrze svátosti církve. Jakmile se v nás objeví touha po Bohu, už je s námi dobře. Bůh nikomu, kdo po něm touží, neřekne: „Nechci tě!“ To duše řekne Bohu, který ji miluje: „Nechci tě!“ A to je šílené utrpení, především pro samotného Boha a pak i pro duši, protože jen v Bohu je její Štěstí. Říci Bohu ne, to znamená, odříznout si pupeční šňůru života, to znamená podřezat si tepny.
Každá svatá mše nás připravuje na setkání s Bohem, k přijetí Boha. Je třeba přijmout Boží Slovo. A skrze přijaté Slovo vstupuje do nás Duch Boží, a když máme v sobě Ducha Božího, probudí se v nás chuť po Bohu, začínáme mít správný vztah k Bohu. Dovršením tohoto přijetí je spojení s jeho životodárným Tělem. Kristus vstupuje do nás skrze Slovo, skrze Ducha svatého i skrze své svaté lidství, skrze nádheru svého Těla. Toho Těla, které je absolutně čisté, absolutně nesobecké, pro mě obětované. Toho Těla, které je pokrmem nesmrtelnosti. Toho Těla, ve kterém Ježíš zvítězil nad hříchem a smrtí. Bůh ví, že ne všichni jsme tak bystroumný, abychom mohli spásu pochopit a rozumět tomu, co nás učí, ale i ten nejprostější, může přijít a jíst. Jez pokrm své spásy!