29. pondělí, cyklus II. – (Ef 2,1-10)

„Bratři! Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení (podle běhu tohoto světa), pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají (kteří vzdorují Bohu)“ Sv. Pavel popisuje nejprve situaci, v jaké jsme se my všichni nacházely před přijetím Krista a potom označuje nepřátele, s nimiž musíme zápasit přesto, že jsme se otevřeli Kristu. V teologii sv. Pavla, která se dá vyčíst ze všech jeho listů, se hovoří o tak zvaném přirozeném nebo živočišném člověku. Je to stav v jakém se všichni po dědičném hříchu rodíme na tento svět. Je to člověk, který nepřijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele, buď proto, že se s ním nesetkal, nebo proto, že se nechce zříci svého egoistického života. Takový člověk je v dnešním úryvku označován jako mrtvý pro své hříchy, mrtvy pro Boha. Tuto jeho „mrtvost” způsobily jeho hříchy a poklesky ale především prvotní hřích, ve kterém se všichni rodíme do tohoto světa. Fyzický se sice rodíme jako živé bytosti, ale před Bohem jsme mrtví. Mrtví jsme proto, že nežijeme Životem, který pro nás určil Bůh. Ježíš je tímto Životem.

V tomto úryvku se vzpomínají dva nepřátele naší spásy, svět a ďábel. Sv. Pavel říká, že jsme se těchto věcí dopouštěli podle ducha nebo obyčejů tohoto světa a pod vlivem zlého ducha. Obyčeje nebo duch tohoto světa, který i dnes formuje morální nebo lépe řečeno nemorální konání bohužel i mnoha pokřtěných lidí, nemohou být řídícím principem křesťanského života a našeho mravního jednání. Svět je skutečností, kterou máme v sobě přemoci a ne se v ní naučit existovat tak, abychom si za každou cenu zachovali život a postavení. Pán Ježíš říká: „Doufejte, já jsem přemohl svět!“ Sv. Jan říká o našem lidském světě, že leží v moci zlého. Mnoho skutečností, které považujeme za normální, v Božích očích vůbec nejsou normální ani morální.

Zlý duch působí stále v těch, které Pavel nazývá „neposlušní“ nebo dokonce „zpupní“, „odbojní synové“, „lidé neposlušní Bohu“. Lidé, kteří v tomto světě mají výrazný a převládající vliv. Kdysi jsme k ním patřili i my. Sv. Pavel to potvrzuje v dalším textu: „K nim jsme kdysi (náleželi) i my všichni, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo. Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní (žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.)“ V tomto odstavci jmenuje dalšího nepřítele naší spásy a to je tělo s jeho narušenou žádostivostí. Zároveň se přirozenému člověku dostává označení „neposlušný syn“ další výstižný titul: „dítě hněvu od přírody“. Přirozený život, jak jsme ho zdědili po předcích, nemá Boží schválení a ani nás nevede k Božímu uznání.

„Ale nekonečně milosrdný Bůh (svrchovaně milosrdný) nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni!“ Sv. Pavel poznává a jmenuje Boha svrchovaně milosrdným. Je bludem, domnívat se, že se v Bohu objeví milosrdenství, jen jako ovoce našich proseb. Bůh je svrchovaně milosrdný a my ho k milosrdenství nemusíme ani přesvědčovat a ani namlouvat. Boží dobrota převyšuje naši ubohou lidskou dobrotu natolik, že se to ani nedá srovnat. Bůh se nepotřebuje učit milosrdenství od nás ubohých lidí, ale my ho máme napodobovat v jeho nesmírném milosrdenství, které ještě i ze zla, dokáže učinit dobro. Ale tento svrchovaně milosrdný Bůh nás ve své velké lásce miluje, i když se neztotožňuje s naším pomýleným stylem života, přece nás miluje jako své stvoření a posílá nám záchranu v osobě svého Syna. V něm je milost. V něm je Život, který pro nás připravil Bůh a který má boží uznání.

„Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. (Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši).“ Když jsme přijali Ježíše, máme v něm účast na jeho Vzkříšení a máme v něm již nyní místo v nebi, proto prosím, netvařte se jako zatraceni! Máte místo v nebi. Ne ledajaké místo. ČEP uvádí: „a spolu s ním (nás) uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši.“ Je to centrální místo, je Boží trůn, kde je Kristus, tam budeme i my, když jsme jeho tělo. Podobáme se lidem, kteří mají v ruce lístek do nebe. Nejsme ještě v nebi, dokonce vlastní vinou můžeme zmeškat „vlak“ jdoucí do nebe, ale když uděláme poslušně vše podle instrukcí napsaných na tomto lístku, jdeme do nebe. Už teď se v církvi vezeme do nebe a tam se ještě více ukáže nesmírné bohatství jeho milosti.

Příčinou naší záchrany je z Boží strany milost a z naší víra. „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží (Spasení není z vás, je to Boží dar!). (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. (není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit)“. Nejedná se především o lidský výkon ale o přijetí Božího daru. Asi tak, jako když říkáme dětem: „Když nebudeš papat, nenarosteš!“ Podobně: pokud člověk nepřijme Krista, nebude spasen! Spása je především Božím dílem. On ničí lidskou pýchu, která se často objevuje i v zbožném člověku, když si začne zakládat na svých zásluhách. Od nás se žádá víra a přijetí Ježíše Krista. Nikdo z nás si nemůže Spásu zasloužit svými dobrými skutky. Spása je Božím dílem. Nejsme spaseni, proto že jsme dobří. Ale protože jsme uvěřili, Bůh nás zachraňuje. Nejprve je zde dílo ospravedlnění člověka, které je výsostně Božím dílem a my ho přijímáme v Ježíši Kristu. On je podmínkou, bez které to nejde. A jen spaseni lidé vstoupí do nebe.

„Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům (v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil) Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.“ Naše dokonalost je Božím dílem. Křesťan je božím dílem. A jsme určeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které Bůh připravil a nás pozval, abychom mohli mít radost z konání dobra. I to je poslání člověka, jako Božího obrazu. Bůh – Láska se chce projevit skrze naše ruky, naše tělo. Sám dobrý skutek je již odměnou pro toho, kdo jej koná. Jen dobré bytí je schopné skutečně dobrého skutku. Zlí člověk nikdy nemůže udělat skutečně dobrý skutek, protože se podobá člověku nemocnému na infekční nemoc. Všude, kam se pohne, šíří svou nemoc.