„Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: „Přijde déšť”, a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: „Bude horko”, a bývá.“ V dnešním evangeliu nás Pán Ježíš upozorňuje na lidskou schopnost číst znaky. Je to Boží dar. Člověk má pozorovací talent. Všímá si a zaznamenává různé souvislosti. Zajímají ho příčiny, předcházející a průvodní znaky a důsledky události. Znak bychom mohli definovat jako něco, co naznačuje samotnou událost, ale není tou událostí. Tak např.: Lidé žijící v Palestině věděli, že když se na západě objeví oblak, bude pršet. Takové znamení známe i my. Např. kruh kolem měsíce, nebo když vidíme kdesi vystupovat kouř, tak řekneme: „Tam něco hoří.“ A tvrdíme to přesto, že oheň nevidíme. Je dobré, když se člověk naučí číst znaky přírody. Pán Ježíš nám nevytýká tuto schopnost, ale naopak kárá právě lidskou neochotu číst znaky. Neochota není neschopnost a právě v tom je hřích. Je to jakési zavírání oči před pravdou. Tato naše neochota se týká dvou oblastí.
V první řadě jsou to stopy Boží v přírodě. Když se zabýváme přírodními vědami, zjišťujeme všude stopy geniální moudrosti. Rovněž nacházíme stopy dobra. Člověk už při pohledu na sebe samého musí konstatovat: „Jsem geniálně zkonstruován”, ale zároveň musí přiznat: „Sám jsem se nezkonstruoval. Svou vědou jen objevuji práci svého geniálního původce a konstruktéra“. Vždyť každá buňka lidského těla je nesrovnatelně lepší sestrojena než ten nejmodernější počítač. Každá buňka má v úžasně malém prostoru, lze říci, v nějakém zlomku milimetre kubického, paměť, knihovnu, programy, procesor a dokonce vstupní i výstupní zařízení, které nejenže umí vytvářet kopie souborů a programů, ale dokonce pracovat na vytvoření své vlastní kopie a ji i vytvořit. Tedy, je to počítač se schopností reprodukce. A v lidském těle jsou tyto buněčné počítače propojené sítí mnohem složitější, než je internet.
A toto třeba domyslet. Naše víra nevisí ve vzduchu, jen třeba vědět domýšlet své poznatky. Moderní člověk si kvůli tomu, aby se nemusel poklonit a poděkovat svému Stvořiteli, vymyslel zázračné slovo „příroda”. „To udělala příroda!“ Ale pokud příroda dělá rozumné věci, musí být sama rozumná a pokud příroda dokáže vyprodukovat osobu, tak sama musí být osobní a pokud příroda dokáže zapálit vědomí v člověku, tak sama musí být vědoma. Nikdo nemůže dát to, co sám nemá.
Kdybych se probudil, jako ten Janko z pohádky, a zjistil bych, že v pokoji, kde jsem se večer ukládal k spánku, je najednou ráno vše připraveno k snídani, asi bych si v duchu neřekl: „To se udělalo samo!“ Ale podobně jako on bych se ptal: „Je tu někdo?“ A my jsme se přece probudili do světa, ve kterém je vše zázračně připraveno k našemu přežití a naší spokojenosti. Bohužel, často začínáme hledat toho Neznámého Dobrodince, až když nějaká ta dobrota ze stolu zmizí. Když onemocníme, když nám někdo milý zemře…
Moderní kvantová fyzika hovoří o tom, že hmotný svět leží v silovém poli vědomí. Na rozdíl od materialismu předchozí epochy tvrdí, že vědomí, tedy Duch je prvotní, hmota druhotná. Jaký by vlastně byl svět bez vědomí. Byl by to svět podobný bezvědomí. Zkusme si aspoň na chvíli představit, že neexistuje žádné vědomí v tomto světě. Zkuste si představit, že necítíte, nevidíte, neslyšíte a ani si nic neuvědomujete a dokonce si ani nic nedokážete představit. Zkuste si představit, že si nedokážete nic představit. Neboť naše představivost stále dává všemu jakýsi smysl, ale kdyby zhaslo každé vědomí, hmota zcela ztrácí smysl a hodnotu a důvod existence. Smysl a hodnota hmoty jsou v uvědomění. Toto jsou některé stopy Boha v tomto světě. Když po nich budeme kráčet, objevíme Ho.
Máme však ještě výraznější a živější stopu vtlačenu do naší duše. A na tuto stopu upozorňuje Pán Ježíš v dalším verši. „Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit: jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné.“ Člověk má ve svém svědomí smysl pro Dobro a Spravedlnost. Dokonce se odvážím tvrdit, že má v sobě smysl pro Boha. Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Jana říká: „A každý, kdo poslouchá Otce a učí se od něho, přichází ke mně.” Kde můžeme slyšet Otcův hlas? Tím hlasem Boha Otce je naše vlastní svědomí. Bůh již při stvoření vložil do lidského srdce Boží Slovo. Boží Slovo je přítomno v našem nejtajnějším nitru a my pokud jsme čestní vůči sobě samým, musíme přiznat, že Ježíš mluví souzvučně s tím, co říká naše vlastní svědomí, říká z hloubky našeho srdce.
Kdo nerespektuje hlas svého svědomí a nevšímá si ho, nemůže dojít ke Kristu. Ale, kdo žije podle svého svědomí, je schopen otevřít se Kristu a jeho spasitelnému zásahu. Je schopen rozpoznat Krista, jako Boží Slovo skrze, které bylo všechno stvořeno. My všichni ho v sobě nosíme, jako své nejtajnější nitro, jak svou nejskrytější touhu po blaženosti, po kráse, po pravdě, po plném životě. Když se nevěřící člověk setkává s hlásáním Ježíše a je alespoň trošku upřímný vůči sobě samému, musí konstatovat, že to všechno, co Ježíš učí, je v největší hloubce jeho vlastního srdce. Ježíš nám zjevuje jakoby zvenčí to Slovo, skrze které a pro které jsme byli stvořeni. Zjevuje smyslům a rozumu to, co už je v našem srdci. Člověk je schopen rozpoznat Boha v Ježíši. Asi tak, jak jsem o tom četl v jedné knize.
Autora knihy si už nepamatuji, lépe řečeno, jeho jméno je těžké na vyslovení. Byl to cestovatel, který si přál a nakonec se mu to i podařilo, žít nějakou dobu mezi domorodci na ostrově Fatuhiva v Oceánii. On sám byl protestant a kritický se díval na práci katolických misionářů na tomto ostrově, kde žili ještě lidé, kteří ještě poznali lidožroutství. Ráz mluvil se starým náčelníkem o jeho náboženském přesvědčení. V minulosti si na tomto ostrově uctívali boha, kterého nazývali Tiki. V rozhovoru s náčelníkem, mírně ironizujíc, narážel na praktiky katolických misionářů. Ale zažil překvapení, když mu starý náčelník řekl: „Jakmile jsme slyšeli zvěst o Ježíši, hned jsme věděli, že je to náš Tiki.” Mohli bychom říci: „Hned jsme věděli, že je to Bůh”.
Pokud bychom mohli říci, že stopy Boha v přírodě nás vedou k něčemu, co můžeme nazvat přesvědčení o existenci Boha, tedy vedou nás k víře v Boha, tak zase stopy Boha v Písmu svatém a v našem svědomí nás vedou k víře Bohu – k důvěře, která je potřebná k tomu, abychom se Bohu líbili.