V evangeliu jsme slyšeli prosbu dvou apoštolů, která nebyla a nemohla být vyslyšena. Byla to prosba za kariéru v Kristově království: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Zajímavá a odvážná prosba, když věřili, že Kristus je opravdivý Syn Boží. Tradice potvrzuje, že oba dva bratři Jakub a Jan Zebedejovi, pocházeli z velekněžské rodiny. V Izraeli platila zásada, že každý rabín i kněz, musel ovládat nějaké řemeslo, kterým se živil, pokud nebyl momentálně v úřadu. Tak se například sv. Pavel živil výrobou stanů, i když studoval u Gamaliela. A podobně Jakub i Jan, byli povoláním rybáři, i když i z Janova evangelia můžeme vidět, že určitě nebyl bez vzdělání. Mohlo by se nám zdát, že jejich prosba byla tak trochu i oprávněná. Z jiných míst Písma víme, že se za ně přimlouvala jejich maminka.
Je zřejmé, že tato „prosba za povýšení“, vyvolala nevůli u ostatních. Možná každý jeden z apoštolů, toužil po tomto povýšení. Každý měl proto své důvody, které znal a uznával jen on sám. Pán Ježíš odhaluje, že Boží království je zcela odlišné od pozemských království. „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům (panují nad nimi) a jejich velmoži mají nad nimi moc.“ Světskou moc vystihuje a charakterizuje slovíčky „nad“ a „panovat“. Svět nám chce namluvit, že úspěšní jsou ti, kteří vládnou nad ostatními.
Ale v Božím království tomu tak není a mezi námi křesťany to také nemá tak být, protože je to špatné, pokud tomu mezi námi tak je. „Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“ Tedy, mezi námi to snad tak není a nemá být. Máme se stále snažit o to, aby to mezi námi tak nebylo, ale ne tím, že budeme srážet ty, kteří se rozhodli dělat „kariéru“ v církvi, ale tím, že sami budeme sloužit.
Proč: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (za mnohé ).“ Ježíš je dokonalým Božím obrazem, Zjevením Boha. Bůh sám slouží všemu ve všem. On sám je Univerzální služebník, kterého nenajdeme na vyvýšeném trůnu, ale spíše tam, kde se pracuje. Pán Ježíš na jiném místě přiznává: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (Jan 5,17) Tedy Ježíš nám nezjevuje Boha, který čeká, že ho budeme obsluhovat, ale On sám slouží, nikoli jako otrok z nutnosti, ale jako matka z lásky. A dokonce nejen to, ale On sám trpí a dává svůj život jako výkupné za mnohé.
Bůh si cení to, od čeho utíkáme. Vyhledáváme rozkoše a utíkáme od plodnosti. Boha nezajímá a nevzrušuje, kolik jsme si užili a kde jsme byli na dovolené, a nikoli proto nás stvořil, ale vyhledává v našich životech chvíle, kdy jsme se obětovali, kdy jsme sloužili. Vždyť ke skutečné blaženosti, která je z Boha a kterou je Bůh Sám, neexistuje jiná cesta, než oběť. Hledejme Boha i za cenu bolesti, protože „On za to stojí!“ Prosme Ho, ať nás k sobě vede i za cenu bolesti. Možná cítíme slabost, bázeň před utrpením, jsme přecitlivělí a nejmenší věc nás vyvede z rovnováhy.
Sv. Terezka, kterou jsme si v tomto měsíci připomínali, píše své sestře Celině v dopise k jejím dvacátým narozeninám: „Jen trpme, trpce, bez odvahy! Ježíš trpěl a byl zarmoucen. Dá se mluvit o skutečném utrpení, když nemáme v duši zármutek? A my bychom chtěli trpět ušlechtile. Celina! Jaká iluze!. Moje nejdražší Celino, ty líbezná ozvěno mé duše! Měla by jsi poznat mé soužení. Kéž bys věděla všechno! Svatost nespočívá v tom, že říkáme krásné věci, ba ani, že si je myslíme, že je cítíme. Podstatou svatosti je, že skutečně chceme trpět” (List).
Chtít trpět – ne tak, že si budeme uměle způsobovat utrpení, ale že se kříži nebudeme vyhýbat. Necouvat před ním, nechť to jakkoli bolí, ale kříž líbat, i kdyby byl smočen od našich slzí. Od chvíle, kdy se Ježíš potil krví v Getsemanské zahradě, není více hanbou chvět se před utrpením. Skutečná síla spočívá v odhodlání, v odevzdanosti.
Předpokládejme, že někdo má nádor na mozku a musí se podrobit operaci. Je to zásah spojený s velkým rizikem a má strach. Poslední noc před operací nemůže ani spát a je téměř zničený. Přesto však jde do nemocnice a řekne chirurgovi: „Pane doktore, mám z té operace velký strach, mám však velkou důvěru ve vaši šikovnost, odevzdávám se zcela do vašich rukou, dělejte se mnou vše, co pokládáte za nutné.” Tak se projevuje opravdová síla! Mnohem víc než u člověka, který zůstane klidný, jen proto, že nechápe vážnost situace, ani cenu života.
Tím velkým chirurgem, je náš nebeský Otec. Bez skutečně bolestivého zákroku, se nelze uzdravit. Položme mu svoji hlavu do rukou: „Otče, tobě se odevzdávám. Dělej se mnou, co se ti líbí. Cokoli se mnou učiníš, za všechno ti vzdávám díky. Jsem na všechno připraven, jsem ochoten ke všemu, jen ať se se mnou stane Tvá vůle“. (Charles de Foucauld)