I když první čtení z proroka Izaiáše je výslovným proroctvím o Ježíši, přesto odhaluje univerzální smysl křesťanské existence na tomto světě, neboť křesťan a Kristus mají stejný smysl. Nepřišli jsme na tento svět proto, abychom si podle možnosti co nejvíce užili, tedy lidově řečeno, abychom se měli za každou cenu dobře, ale abychom byli za každou cenu dobří. Člověk byl stvořen, aby se stal obrazem Božím, tedy místem Vtělení a Zjevení Lásky. Ježíš je dokonalým obrazem Otce, ale my všichni jsme k tomu určeni, abychom Boha – Lásku žili a zjevovali.
„Hospodinu se zalíbilo (Pán dovolil) zdrtit svého Služebníka utrpením …” Poslední slovo můžeme přeložit i jako nemoc, slabost nebo utrpení. Kolikrát se tato pravda opakuje v osobní historii křesťana ale i historii celého Božího lidu. Často svatí a boží lidé umírají smrtí nejposlednějších zločinců. Kolikrát nad nimi zvítězí nemoc. Pán to dovoluje. Smyslem křesťanského utrpení nebo utrpení křesťanů je: „dát svůj život jako oběť smíření“. Sv. Petr apoštol říká, abychom sami sebe přinášeli Bohu jako živou a svatou oběť. Skrze oběť sebe samého se stáváme tělesně i duchovně plodní.
„jestliže dá na usmíření svůj život (když dá svůj život na smírnou oběť), uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán (a jeho ruka úspěšně vykoná Pánovou vůli).“ I my jsme pozváni dát spolu s Kristem svůj život jako smírnou oběť, nebo jako překládá ekumenický překlad „oběť za vinu“. Z této „oběti za vinu“ roste duchovní potomstvo. Vědomí toho, že plníme Boží vůli, může být zdrojem nejvnitřnější a tedy i nejtrvalejší radosti. Člověk, který se ve svém životě setkal s Bohem a kterého Bůh tajemně v hloubi duše oslovil, nezná větší bolest, než poznání, že neplní Boží vůli a nezná větší radost, než fakt, že ji plní. Láska k Bohu a plnění jeho vůle jsou jedno a totéž. „Kdo mě miluje, zachovává má přikázání (plní mou vůli)“, říká Ježíš.
„Pro útrapy své duše uvidí světlo (Po útrapách své duše uvidí světlo) a nasytí se svým poznáním (nasytí se poznáním).“ Člověk se k Bohu dostane, jen za cenu utrpení a smrti. Náš život po dědičném hříchu je natolik deformován, že musí projít takovou důslednou transformací, která znamená naši smrt. Útrapy jsou doprovodnými znaky smrti a umírání. V Knize žalmů nacházíme geniální vyjádření: „Tvá milost je lepší než život.“ Život na tomto světě považujeme právem za velkou hodnotu, ale milost Boží, obnova Božího přátelství, obnova společenství s Bohem, je větší hodnotou. Život prožívaný bez milosti Boží, i kdyby byl od rána do večera naplněn všemi rozkošemi světa, končí smrtí a zoufalstvím. Život, který hledá a dosahuje Boží milost, vede přes prožité útrapy k věčné radosti.
Doporučuji zvlášť starším lidem ale také lidem, kteří v tomto životě procházejí různými útrapami těla i duše, aby si často opakovali tuto myšlenku: „Tvá milost je lepší než život.“ Existuje cosi větší a vznešenější než pozemský život a to Boží Láska, Bůh – Láska, přátelství s absolutním Dobrem, s absolutní Krásou, s absolutní Pravdou, to je Absolutní Život. Bůh je Nad – Skutečno. Bůh je reálnější než celý stvořený svět, který povstal z ničeho a jen proto může existovat, že se tajemně opírá o vůli Boha Stvořitele.
Prorok dále pokračuje: „Pro útrapy své duše uvidí světlo (Po útrapách své duše uvidí světlo) a nasytí se svým poznáním (nasytí se poznáním).“ Uvidí Boží Světlo, Světlo světa, uvidí Vtělené Boží Slovo a nasytí se tím, který je Pravdou a Životem. Život není něco neosobní, ale Život je Bůh sám. Nasytí se Chlebem života.
„Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny.“ Naše spravedlnost je účastí na Daru ospravodlivění (použitý novotvar neznamená ospravedlnit v smysle omluvit, ale Bůh nás činí spravedlivými svým Duchem – v slovenštině ospravodlivenie), který pramení z Kristova dobrovolného utrpení. Máme účast na Kristově Duchu. Skrze jeho lidství se vylévá do našeho světa Boží Duch v celé plnosti. Kdo se blíží k Ukřižovanému, přibližuje se k prameni Ducha Svatého. Tolik k prvnímu čtení z proroka Izaiáše.
Druhé čtení je jakoby pohledem z druhé strany. V listě Židům vidíme Ježíše, jako pravého člověka, který po svém spravedlivém životě a svatém utrpení pronikl na nebesa a udělal i jako člověk úžasnou zkušenost Božího Syna. Zjevuje se jako člověk, který je Pravdou o nás i o Bohu. Proto mu můžeme a máme absolutně důvěřovat. Je Veleknězem, který zná vznešenost Boha i slabost padlého člověka. Jeho trůn je trůnem milosti. A jeho „Milost je lepší než život.“ On vládne prostřednictvím milosti. Každému, kdo ho prosí, dává Ducha Svatého v míře v jaké je schopen Ho přijmout. Proto i my v modlitbách „přistupme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.“
V tomto měsíci slavíme misijní neděli. Tato moje úvaha ukazuje na jakési skryté podhoubí každé vydařené mise. Modlitba a sebe – posvěcování v útrapách duše i těle, tvoří jakési skryté a přece velmi potřebné kořeny apoštolské činnosti. Ne všichni umíme oslovit lidi na ulici, ale všichni můžeme pracovat na sebe – posvěcení skrze odevzdanost Bohu. Dovolit Bohu, aby skrze nás zjevil svůj charakter, aby se skrze nás světu zjevila Láska.