První čtení nám ukazuje sílu a potřebu modlitby. Možná se současníci Mojžíšovi pohoršovali nad Mojžíšem, že venku zuří boj a on si odchází na horu, aby se modlil. Bez modlitby člověk dělá mnoho, ale nepřinese to úrodu. Vidíme, že když se Mojžíš modlil a obětoval Bohu sebe sama, Izrael vítězil. Svými roztaženýma rukama, je předobrazem Krista na kříži.
Není zbytečné ptát se, kdy je třeba se modlit. My, řeholníci míváme pevně stanovený čas osobní i společné modlitby a to má svůj význam. Jeden ze základních problémů, na kterém laici klopýtají, spočívá v tom, že nemají přes den pevně určený čas k modlitbě. Zkušenost nám ukazuje, že když se člověku podaří mít přesně stanovený čas a být mu věrný každý den, začne kráčet pevně a s jistotou po cestě modlitby. Člověk, který se modlí, ví, že potřebuje každý den stálý čas k modlitbě. Je to čas setkání a přebývání v Pánově přítomnosti, v připravenosti mluvit s ním a poslouchat ho. Chce-li znát Boha, růst v lásce k Němu, a ve zkušenosti lásky, kterou přijímá od Boha, musí se stát člověkem modlitby.
Nejvhodnější čas máme věnovat tomu nejdůležitějšímu. A protože není nic důležitějšího a nikdo důležitějšího než Pán, ten nejlepší čas máme využít k setkání s ním. Kdo ho ještě nemá, měl by začít přípravou denního rozvrhu. Při výběru času je třeba myslet na to, aby rozvrh měl co nejméně změn z důvodu naší zaneprázdněnosti, rodinných záležitostí, návštěv.. Třeba se snažit najít si čas, ve kterém by nás nikdo nerušil. Ideální doba pro modlitbu je tehdy, když je naše mysl svěží a myšlenky uspořádány, tedy v první hodiny ráno. Pokud někdo musí brzy vstávat, může si pomoci: večer si spíše lehnout. Nesmíme zapomínat na to, že Bůh je více než televize, noviny, přátelé, kultura. Tajemství úspěchu je být věrný setkáním každý den. Když končíme modlitbu, řekněme Pánu: „Zítra ráno ve stejnou dobu“ a dodržme to!
V evangeliu jsme slyšeli: „Vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat.“ Když se podíváme na Ježíše zjistíme, že On se modlil stále a v každém čase. Nebylo takové chvíle ve dne i v noci, která by mu nebyla vhodná k modlitbě. Vždyť modlitba je také uskutečněním Prvního přikázání lásky. Pokud se muž zamiluje, spontánně začne myslet na tu, která ho svým zjevem uchvátila. Ve vztahu k člověku se nám může stát, že tá, do které jsme se zadívali, nám odkáže: „Ani na mě nepomysli! Nemiluji tě.“ Říká z ní hrdost, možná pýcha, možná vědomí nadřazenosti. Zakazuje nám myslet na ni, svazovat ji svými myšlenkami a touhami. Ale Bůh, který nás nesmírně a nekonečně převyšuje, nám dovoluje a dokonce naléhavě přikazuje: „Mysli na mě! Touž po mně! Těš se na mě! Miluj mě!“ Nám je dovoleno na něj myslet! Nám je přikázáno po něm toužit! Ten, který stvořil celé Univerzum, chce, abychom ho milovali. To je největší a první přikázání.
Člověk dostal úžasnou možnost a schopnost milovat Boha. My můžeme milovat Boha. Bůh – Absolutno, který vyslovil tento příkaz, přednostně sám miluje člověka, kterého stvořil pro Sebe – pro Lásku. Ten, kterého známe rozumem jako Stvořitele světa, chce být poznáván srdcem jako Milenec. Láska k Bohu má své těžiště v poslušnosti jeho Zákonu. Jen tehdy můžeme pravdivě říci Bohu: „Miluji Tě“, když se chráníme hříchu v jakékoli podobě. Všechno je hříchem, co nás odděluje od lásky k Bohu.
Milovat Boha je snaha obejmout ho srdcem, celým srdcem. Nemáme své srdce dělit mezi Něho a něco. Milujeme-li Boha přednostně, můžeme objímat v srdci celý svět, ale milujeme-li přednostně stvořenou skutečnost, Bůh se už do srdce nevejde. Boha máme milovat celou duší, tedy celobytostně. Bůh je Stvořitelem celého člověka. K Němu se tedy máme vzpínat celou bytostí. Svou lásku k Němu mám projevit svým tělem i svou duší. Máme Ho milovat celou myslí. Celou svou myslí. V myšlenkách máme být s Ním stále spojeni. Nemají být v nás myšlenky, které bychom chtěli před Ním utajit. Svou mysl máme mít úplně odkrytou před jeho pohledem.
Milovat Boha znamená milovat správným způsobem i sebe sama, neboť On je tou nejúžasnější odměnou. Milovat Boha znamená, milovat Život, neboť On je Život. Mimo něj není Života. Nemilovat Boha, to znamená, pozvolně kráčet cestou smrti do záhuby na své neštěstí a na svou hanbu. Kdo miluje Boha, miluje sám sebe, neboť kráčí cestou k nesmírně blažené věčnosti. Láska k Bohu nás činí vrcholně svobodnými, ale i vrcholně plodnými, neboť ovocem této lásky je Kristus v nás lidech, naše normalita. To je největší a první přikázání. A potřeba ustavičné modlitby vyplývá z něho. Udělejme, ze všech svých myšlenek modlitbu.
KKC říká: „Modlitba je životem nového srdce. Musí nás oživovat v každé chvíli. Jinak zapomeneme na toho, který je náš Život a naše Všechno. Proto otcové duchovního života zdůrazňují modlitbu jako „ustavičnou vzpomínku na Boha“, časté probuzení „paměti srdce“: „Na Boha je třeba vzpomínat častěji, než dýcháme.“ (sv. Řehoř Naziánský) Ale člověk, byť i chce, nedokáže se modlit „neustále“, pokud se nemodlí s pevnou vůlí alespoň v určitém čase vyhrazeném pro intenzivní a déle trvající modlitbu“ (2697). Modlit se je vždy možné; čas křesťana je časem vzkříšeného Krista, který „je s námi po všechny dny“ (Mt 28, 20), co jaké by byly bouře. Náš čas je v rukou Božích. I při chůzi nebo na osamocené procházce lze často a vroucně se modlit. Lze se modlit v dílně, během nákupů, při prodeji i při kuchyňské práci. (2743). Modlitba začíná jako rozhovor, postupně se mění na setkání a přerůstá do milování a adorace, které mají být stálými úkony našeho srdce.
Sv. František takto chápal prosbu: „Buď vůle tvá, jak v nebi tak i na zemi“, abychom tě milovali celým srdcem, když na tebe budeme ustavičně myslet: celou duší, když po tobě budeme neustále toužit: celou myslí, když k tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest: a celou silou, když dáme veškerou svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásce a nikam jinam: a abychom milovali svého bližního jako sebe sama, když strhneme všechny, nakolik to dokážeme, ke tvé lásce, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“