„Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Přišel tedy a zaujal místo u stolu.“ Dnešní evangelium nám předkládá před oči setkání Ježíše s farizejem. Pro nás to slovo má určitý hanlivý podtón. Ale kdo to skutečně byli a jsou farizeové? Farizeové tvořili jakousi náboženskou elitu Izraele, byly to ti nejhorlivější a nejnábožnější lidé v židovském prostředí Ježíšovy doby. Nesmíme si je představovat jako nějaký odpad. Žili svou zbožnost tak, jak to nejlépe dokázali. Patřili mezi ně mnozí významní lidé. Do příchodu Pána Ježíše na svět to vlastně jinak ani nebylo možné.
V tomto smyslu můžeme farizeje definovat jako člověka, který se snaží vést duchovní život čistě z vlastních sil. Žije zbožně podle sebe, pro sebe a ze svých vlastních sil. Nepočítá s mocí, kterou přináší Ježíš. Protože se na všechno dívá přes sebe, je spokojený sám ze sebou a nepřijímá kritiku ani z Boží, ani z lidské strany. Pán Ježíš na jednom místě Janova evangelia říká: „Kdybych nebyl přišel a nebyl jim mluvil, neměly by hřích. Ale teď nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych nebyl mezi nimi konal skutky, jaké nikdo jiný nekonal, neměly by hřích. Ale teď viděli a nenáviděli i mne i mého Otce.“ (Jan 15,22-24) Jejich hřích spočíval v tom, že neuvěřili v Ježíše a nepřijali ho, dokonce ho v nenávisti odmítli.
Pozvání na oběd bylo zároveň pozváním k rozhovoru, k debatě. Farizeus pozval Ježíše jako někoho, kdo je odkázán na jeho „dobrý skutek“. Nepřijal ho jako svého Pána, ale ho posuzoval a kritizoval. „Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem napřed neumyl.“ Divit se dá všelijak. Údiv může vyústit v otázku a je možné začít vést dialog. Pravděpodobně v jeho údivu bylo spíše pohrdání a odsouzení, můžeme tak usuzovat z reakce Pána Ježíše. Pro farizeje vůbec nebylo důležité, zda má Ježíš čisté ruce. Pro něj bylo důležité za každou cenu zachovat předpis, ne smysl zákona, ale uskutečnit obřad, dodržet rituál.
Reakce Pána Ježíše na tento „dobrý skutek“ se nám může zdát nepřiměřeně přísná. Místo toho, aby chudý a možná i hladový Ježíš ticho požíval jeho pokrm z jeho milosti, Ježíš se zlobí a označuje ho za pošetilce. Chová se jako uražený král. Nikdy nedělejte Bohu laskavost, On chce od vás lásku. Ten, který stojí před tebou v nuzném, je tvůj Kristus a ty mu jen vracíš, co jsi dlužen. Opravdové dobré skutky jsou ovocem vnitřní proměny člověka. Sv. Pavel říká: „Neste plody dobrých skutků!“ A na jiném místě: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru, a to není z vás, je to Boží dar: ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši pro dobré skutky, které připravil Bůh, abychom je konali.“ (Ef 2,8-10) Bůh je tak dobrý, že nám ještě i připravil dobré skutky, které máme vykonat.
„Pán mu však řekl: „Ano, vy farizeové, vnějšek číše a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pošetilci! Co pak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?“ Problém farizejství je hříšný vnitřek, hříšná duše, hříšné bytí. Sv. Pavel mluví o bezbožnosti a z toho pramenící bezmocnosti člověka bez Krista. Růst svého vnějšku – svého těla, přijímáme jako cosi samozřejmé z Božích rukou, ale růst svého nitra – své duše, chceme uskutečňovat vlastními silami, místo toho, abychom přijali Toho, který je Duší naší duše a Životem našeho života. Duše roste z Ducha Božího, duše se živí, každým Slovem, které vychází z Božích úst. Duše se živí Vtěleným Božím Slovem, Kristem. „Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, ale z neporušitelného: Božím slovem, živým a věčným.“ (1 Pt 1,23) Člověk z vlastních sil dokáže mýt jen vnějšek čase, zohlednit své chování, své vystupování, dokáže být slušným člověkem, ale skutečná dobrota je z Boha.
„Pošetilci! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek?” Dědičný hřích spočívá právě v tom, že si člověk vzal svůj život do vlastních rukou a odmítl Boží Slovo – Ježíše Krista, jako životodárnou normu a život pro svůj život. Naše proměna a naše spása závisí na naší odevzdanosti. Panna Maria – první křesťanka – nás učí modlit se: „Ať se mi stane podle tvého slova!“ Boží Slovo je živé a účinné. Bůh všechno, co říká, i koná.
V závěru slyšíme: „Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“ Možná, že to jídlo, ke kterému byl Ježíš pozván, bylo pokrmem boháčů, kteří přesyceni čekali, co senzační jim řekne, tento Ježíš. Ježíš jim ukazuje, co skutečně očišťuje člověka v Božích očích. Ne obřad mytí rukou, ani rituální koupání, ale milosrdenství a láska očišťuje člověka v jeho hloubce. Farizeus pozval Ježíše a Ježíš se zachoval ostře, právě tak jako Boží Slovo, které je živé a účinné, ale i ostré jako dvousečný meč. Může se stát i nám, že když pozveme Ježíše, On nás nepochválí, ale odhalí nám, jaký nepořádek v sobě nosíme a začne náš život pořádat. Neprotivme se mu, neboť Jeho hněv je cennější než falešná láska tohoto světa. On i když kárá a napomíná, i když šlehá a trestá, nás miluje skutečnou láskou. Bůh stvořil vnitřek i vnějšek. On je Pánem obou. Modleme se k němu za svou vnitřní proměnu: „Bože, stvoř ve mně srdce čisté a obnov ve mně Ducha pevného.“ Bůh to může v nás udělat, když to skutečné budeme chtít a budeme po tom toužit.